Autorova poezie nestaví na velkých gestech. Její síla spočívá v drobných významových posunech, ve zvukových a významových detailech, ve hře mezi blízkostí a cizostí a v ochotě setrvat v prostoru nejistoty.

Cvrček je další sebevědomou připomínkou síly současné holandské literatury určené dětem a je nesporně jednou z nejvýraznějších knih letošního podzimu. Pro děti i pro dospělé.

Přes převažující civilní a civilistickou tóninu a přes nevyhnutelné stoické a skeptické ladění velké většiny veršů nakonec Dušan Spáčil – ať ve své osmé básnické sbírce promlouvá jako jin, nebo zároveň pořád ještě i jako young – nezapře své lyrické pnutí. Možná ani postlyrické nebo občas paralyrické nahlížení každodenního člověčího všehomíra, sužovaného neslitovnou nelyričností uplývajícího, ne-li již odumírajícího času.

Závěr románu ovšem reálnou možnost obrany nabízí. Promítnutou do postavy šéfa všech koček, jenž se nikoli náhodou jmenuje Tyr, čti Tyran. Jde o kultivovaného jedince, co dokonce čte a oceňuje literaturu. O mudrce tak moudrého, že jej jeho rozum přivedl k rozhodnutí zlikvidovat všechny, kdo brání sjednocení Ganzy pod jeho osvíceným velením.

V esteticky často krutě souzeném světě Mišimovy prózy sice na sebe ti dva adonisové, Juiči a Kijoaki, strhávají hodně pozornosti, jsou to však hoši stojící mimo morálku a běžné lidské cítění, jejichž krása umí být pro druhé, a zvláště pro ženy, pořádně toxická. Kolem nich jsou postavy jako Šunsuke, které by to rády dotáhly na démony, ale nedaří se jim to.