Až uslyšíme o zákonu o zahraničních agentech ve středoevropském kontextu, vzpomeňte si na protestující Tbilisi. Na to staré, krásné město, do kterého se nejde nezamilovat. Něco podobného se může stát i v zemích přesvědčených, že se jich to v žádném případě netýká. Někteří Gruzínci a Gruzínky si to zcela jistě mysleli. A teď se od nich můžeme dost naučit.

ýt spisovatelem tedy už neznamená jen psát. Spisovatel o svém psaní musí i mluvit. O tom, co napsal, i o tom, co píše. Okolnosti jej nutí vystrčit hlavu ze své ulity, ukázat se. Je to těžké, náročné. Ale dá se v tom najít i něco přínosného, něco, kvůli čemu není třeba brát veřejná vystoupení jen jako nutné zlo.

Na příští čtení si bereme housle, kytary a perkuse. Budeme na afterparty jamovat a já se těším, protože i přes to, co se dosud odehrálo, není krásnějšího místa na Zemi než to, kde nahlas sdílíme svoje prožívání.

Chtěla bych, aby se mluvilo o tom, že literaturu u nás víc než stát dotují rodiny a jednotlivci, kteří pro ni ukrajují ze svého volného času, ze své životní úrovně a často i ze své důstojnosti. Chtěla bych, aby všichni čtenáři věděli, že honorář jejich oblíbeného autora závisí na počtu prodaných kusů jeho knih, mezi které se nepočítají ty koupené z druhé ruky ani ty půjčené v knihovně.

Návrat do Remeše (přes Olomouc) je povedenou ukázkou divadelní adaptace poměrně složitého textu do živého tvaru, který s lehkostí a nadsázkou, přesto naléhavě bombarduje
diváka podněty k zamyšlení i emočními prožitky.