Vždycky mě zajímalo, jak v textech fungují motivy – jak se z nich rodí složité významy různých řádů, jak to, že jsou čitelné pro některého čtenáře, zatímco pro jiného vůbec, zda jsou jakožto jazykové jevy nějak limitované, nebo mohou nabývat katarzních, či dokonce zjevitelských funkcí.

Je fakt, že jsme Andrejovi v knize řádně naložili. Respektive naložili jsme mu my všichni mluvčí češtiny – asi nikdo se do aktuálního jazyka neobtiskl vice než on.

Jsem si vědom, že většina lidí se nebude chtít vzdát antropocentrismu, protože i těm nejubožejším a nejbídnějším v naší civilizaci dává iluzi, že nejsou v tomto světě na posledním místě, že dole, pod nimi, jsou ještě zvířata, hmyz, rostliny.

Má poezie reflektuje myšlenku jakési nové alchymie, průsečíku, pomyslného jádra lidského vědění v prvních desetiletích třetího milénia a zároveň chce oslavit, že nejde jen o vědu, ale ve stejné míře i o umění, které je opačnou metodou usilující o přiblížení se stejnému cíli.

Předobrazem Uroborce je samozřejmě had Uroboros, pradávný mysticky symbol jednostejnosti mikro- a makrokosmu.

Mně se líbí idea, kterou jsem četl u Venědikta Jerofejeva, že revoluce musí začít v našich srdcích. A kde jinde začít s revolucí srdcí než během komunikací s různými světy, což může být i během komunikace s druhým člověkem. To je také svět.

Libí se mi všednost, maličkosti, věci, zdánlivě bezvýznamné okamžiky, které se nedají nahradit ani zopakovat. Každodennost jako iluzorní repetice.

Nejsem schopna přesně pojmenovat tu pohnutku, která bezprostředně vede k tomu, že začnu psát. Určitě se to nějakou dobu koncentruje a pak člověk prostě začne.

Všimněte si, že Češi, kteří se prosadili na světové úrovni, se často museli pohnout někam ven, pryč odtud – od Komenského po Formana. Moc by nedokázali, kdyby zůstali sedět doma.