Jiřího Černého není třeba dlouze představovat. Asi nejznámější a nejrespektovanější český hudební publicista napsal sedm knih a stál u zrodu řady kultovních elpíček včetně Krylovy desky Bratříčku, zavírej vrátka. Fanoušci dobré muziky ho znají z jeho Antidiskoték, s nimiž už několik desítek let obráží republiku. V Českém rozhlase dlouho uváděl svůj pravidelný pořad Klub osamělých srdcí seržanta Pepře. Následující rozhovor jsme spolu vedli na jaře roku 2011, kdy mu bylo pětasedmdesát. Vojta Lindaur – další z těch, kdo přerostli svou profesi – nás, hudební novináře, tehdy obeslal, abychom Jirkovi pogratulovali příspěvkem do sborníku Po stopách Velkého Mokasína. O pět let později jsem v anketě k Jirkovým osmdesátým narozeninám s radostí přidal další vyznání:
„Jiří Černý pro mě představuje garanta korektního vztahu mezi umělcem a novinářem. Umělci si často myslí, že novináři jsou tu od toho, aby jim dělali PR, a média skoro vždy nějakým způsobem zneužijí toho, že jim umělec dává svoji důvěru. Když ale píše recenzi Jiří Černý, mohou se muzikanti spolehnout, že je bude posuzovat podle jejich práce. Pokud s nimi rozmlouvá, ptá se jich na to, čím žijí – ne, s kým žijí. Vždycky je na jejich straně a nikdy jim nepochlebuje. Nechce se na nich vyřádit, zajímají ho. V době, kdy se cení už jen informace, dbá donkichotsky na formu a estetiku. Jeho psaní má chuť, vůni, vtip a šmrnc. Samozřejmě, že je znalec. Já si však cením jeho stylu. Jako člověk na úrovni také vyznává dost přísnou etiku.“
Naše devět let staré interview mělo původně podobu zvukového záznamu. V psané verzi ho nyní uveřejňuji poprvé. A posílám ho Jiřímu jako pozdrav s přáním, ať se brzy vykřeše z úrazu, který nedávno utrpěl. Rehabilitační léčba se prý daří – tak držím palce!
(foto: Martin Myslivec)
