Rubriky
Po všetkých apokalyptických a pesimistických vyjadreniach v tomto rozhovore to bude znieť možno prekvapivo, ale: som optimista. O apokalypse píšem odjakživa: obe moje doteraz vydané knihy končia básnickým obrazom apokalypsy, tretia sa po apokalypse odohráva dokonca celá. Napriek tomu som skôr apokalyptický romantik.
I nejúspěšnější autor musí počítat s tím, že jeho básně desetkrát odmítnou a pak je teprve někdo přijme. Britské literární prostředí je hodně drsné, člověk musí brát jako fakt, že se prostě dařit nebude a že to musí pořád zkoušet.
Rozhovor s Jiřím Váňou Stigenem vedu datovým prostorem z Hořovic do Oslo. Protože tento Ravt je věnovaný pomalosti, líbilo by se mi vést ho loudavě někde na polních cestách, ale musím si vystačit s tím, co máme. Jiří je pro mě jako autor objevem, s rozhovorem souhlasil; přiznal, že je to první rozhovor, který s ním kdo vede — mám pocit odpovědnosti, aby nebyl poslední. Ale protože mi zvědavost nedá, zkusím ho nahlodat různými otázkami o souvislostech světa. Na druhé straně mám pochopení pro případné tajné zákruty šnečích ulit, Jiří. Uvidíme, jak to celé dopadne.
Ale podle mě se legrace má dělat ze všeho, co je nebo může být srandovní. Dneska už to tak je, lidi se umí zasmát i věcem, co mají rádi, taky už na stand-up chodí mnohem víc lidí a chápou, že humor je prostě humor.
Oslovili jsme malá a střední nakladatelství se čtyřmi otázkami na současnou situaci na knižním trhu, situaci jejich nakladatelství a dosavadní reakce a dílčí či systémové aktivity kulturních institucí, iniciativ a ministerstva. Dvě z těchto otázek jsme položili také některým kulturním publicistům, kteří zastupují veřejnoprávní média.
Rozhovor s ředitelem Světa knihy Radovanem Auerem.
Rozhovor se zástupkyněmi platformy Knihex: Karolinou Voňkovou, Veronikou Benešovou Hudečkovou a Annou Štičkovou
Rozhovor s předsedou Asociace spisovatelů Ondřejem Lipárem.
Tenkrát jsem ten problém řešil v tom nejširším slova smyslu emigrací, proto jsem se už nikdy nezabýval hledáním svobody v ruské nesvobodě, ale věnoval se slovesům, podstatným jménům, podřadným souvětím… Možná proto jsem cizí tomu bílému nahému tělu, kterému se říká ruská poezie.
Banality pinoživých hovínek Klímova osobního života, jak generují ty velehorské ideje, celá ta lesklá vrstva, hematitová žíla, která prochází tím románem přes vše přisprostlé a lascivní.
Překladatel je člověk, je tedy ve své lidské podstatě nedokonalý a do překladu vkládá lidskost i nedokonalost. Stejně jako neexistují dva stejní lidé, neexistují dva stejné literární překlady.
V poezii se více děje uvnitř, ale to neznamená, že nereaguje na vnější svět – naopak, je to způsob jeho poznávání. Vnitřní život nemůže mluvit sám o sobě, je jako voda, průhledný.
Velice mě zaujaly názory Jeana-Jacquese Rousseaua. Zjistil jsem, jak je mi blízké jeho vnímání dobra a zla.
Nejlépe jsou na tom autoři, kteří vlastně nikdy nevyrostou: ti jsou úchvatní, ale mnohdy jsou problémem pro své dospělé okolí.
A na Islandu, jak na vás příroda neustále působí – tím silněji, že vám jde o kejhák –, tak s ní navážete intenzivní kontakt.
V 70. letech byl Izrael na špičce světa: za jediný rok, v roce 1977, jsme vyhráli Eurovizi, Miss Universe a zvítězili jsme na evropském šampionátu v basketbalu, rok předtím byla operace Entebbe, dosáhli jsme míru s Egyptem… Jenže pak to šlo pořád už jen dolů.
Ale zase se nám podařilo získat jiné čtenáře, i díky tomu, že spolupracujeme s různými dramaturgy a zasahujeme tak jejich sociální bubliny.
Jsme frustrovaní, stáváme se zlými. A když se frustrace a zlost spojí s velkým byznysem nebo velkým ideálem, to je potom ten pravý mazec.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
