V medailoncích se o tobě uvádí, že vedle slam poetry píšeš básně, zpíváš, tančíš, hraješ divadlo. Já tě znám jako slamerku, mohla bys mi ve zkratce přiblížit i své ostatní aktivity?

Od pěti let tancuju, hlavně street dance, ale taky výrazové věci. Asi v šestnácti letech jsem sice s organizovaným tancem přestala, ale tanec miluju, tanec je ve mně, takže tancuju vlastně všude – nejen doma, ale i když jdu po ulici. Někdy v patnácti jsem dostala mandolínu a to mě dovedlo ke skládání písní a psaní textů. Teď už asi začnu spolupracovat i s nějakými producenty a nakonec z toho snad budou normální tracky s beatama, jak to cítím a slyším. K tomu chci i tanec a rytmus, ale to nemůžu dát jen do té mandolíny…

Na křesťanském festivalu United jsem vyhrála konkurz na obsazení divadelní inscenace Bílá labuť. Tenhle projekt spadá pod loutkovou scénu těšínského divadla Bajka, které vede Jakub Tomoszek. Hra je o skupině mladých lidí, která za druhé světové války vydává svůj časopis. Silně na ně doléhá tehdejší atmosféra, a tak se začnou víc projevovat jejich různé charaktery. Zpočátku je to trochu komedie, ale později spíše drama. Je to dost symbolické, ale i muzikální. Teď jezdíme po Česku a Slovensku a hrajeme, kam nás pozvou.

Básně jsem začala psát taky někdy kolem patnáctého roku, když jsem byla poprvé zamilovaná, takže to bylo hrozně trapný. Víc jsem je pak psala až na vejšce, protože jsem se cítila izolovaná od lidí. Nejvíc jsem se ale rozepsala, až když jsem začala se slamem. Takže básně i písně jsou pro mě asi nejupřímnějším vyjádřením duše.

Vnímáš rozdíl mezi psaním básní a psaním slamu?

Určitě. Když píšu slam, myslím na druhé lidi, hodně přemýšlím nad tím, co chci říct, abych to správně vyjádřila, a víc celý text rozebírám. Slamy píšu několik dní, je to pro mě těžší. Naopak básně jdou přímo z duše, báseň napíšu během několika minut. To je okamžitý stav duše, který vyleju na papír a nestarám se, kdo si o tom bude co myslet. Je to čistě moje záležitost, a jestli se to někoho dotkne, je to fajn, ale jestli ne, tak…

Zajímají mě tvé slamové začátky. V srpnovém rozhovoru pro rádio Wave jsi uvedla, že poprvé jsi slam zažila na exhibici spojené se křtem sbírky pořádané Bobem Hýskem a došlo ti, že tohle vlastně celou dobu děláš. Co si pod tím mám představit? Měla jsi na mysli to dřívější psaní básní?

To ne, prostě jsem cítila, že takhle někdy mluvím. Na gymnáziu si naše třída adoptovala chlapečka z Afriky a platili jsme mu vzdělání tak, že jsme pořádali každý rok benefiční koncerty, kde vystupovala hlavně naše třída. S jednou spolužačkou jsme ve čtvrťáku uspořádaly akci, která se jmenovala Rudý mix – připravily jsme si básně různých proletářských básníků, některé jsem upravila, aby to bylo vtipnější, a vymyslely jsme si k tomu choreografie. Možná to bylo trapný, ale mně to připadalo cool. Tématem byl sraz JZD, atmosféra taková polní a vesnická, všichni měli montérky a holiny… Jednalo se o asi desetiminutový blok, po každé básni následovala dechovka a my jsme se u toho točily a dramatizovaly jsme to. Daly jsme tam i hodně ironie a vtipu. Udělali jsme si z toho prostě legraci a nakonec to mělo veliký úspěch. Takže už tohle byl asi první krok – hodně jsem přehrávala a dramatizovala, přetvářela jsem básně.

Na základě toho mě pozval jihlavský básník Aleš Kauer, který pořádá hlavně happeningy a celkově se snaží Jihlavu kulturně probouzet, na akci s tématem beat generation. Řekla jsem si, že to zase pojmu po svém. Většinou si lidé vybrali básně od Allena Ginsberga a jiných beatnických básníků, ale já jsem udělala rap na beat generation. Dávala jsem tam i předělané úryvky z Kvílení, vzala si beat z YouTube a rapovala jsem to do toho, spojila to s pohyby a výrazovým outfitem a zase to mělo úspěch. A pak mě třída oslovila, jestli na stužkovák nechci složit nějaký rap z hlášek učitelů… Taky jsem ještě napsala jeden rap k narozeninám našeho třídního, ten vznikl za hodinu, protože jsem se to dozvěděla pozdě. Takhle nějak jsem to v sobě začala objevovat. A pak přišla slamová exhibice a já si říkala, že to je ono, vždyť tohle dělám. Bylo to bláznivý, dramatizující, komický.

Když sis o slamu řekla, že tohle chceš dělat, jak jsi to udělala? Šla jsi za Bobem Hýskem a řekla: „Bobe, já chci vystupovat?“ Většinou je to odstupňované, nejdříve se chodí do „líhně“, pak jsou několikrát ročně Slamastyky, vrcholem je Kladivo huby. Tvá slamová historie se začíná psát až od femi-slamu 2016, kde ses umístila druhá.

Měla jsem výjimku, ale nejsem jediná. Nezačala jsem ani pozvánkou jako černý kůň, ani jako předskokan na nějaké exhibici, ani jsem neprošla Slamastykou nebo seminářem. Poprvé jsem vystoupila na femislamu. Napsala jsem na Facebook na slampoetry.cz, jestli není možné někdy v budoucnu vystupovat. Když se pro něco nadchnu, potřebuju hned zjistit, jestli to třeba někdy v budoucnu půjde, a Bob hned zareagoval a napsal mě na listinu vystupujících. Nakonec jsem si to rozmyslela a před akcí jsem mu ještě chtěla psát, že nevystoupím, ale on už tam nebyl, tak jsem šla do Divadla hudby, bylo mi blbý prostě nepřijít, a měla jsem připravený jen jeden text. Říkala jsem si, že případně slepím dvě své písně a že by to mohlo být jako slam. Řekla jsem mu sice, že nevystoupím, ale on mě zkrátka přesvědčil. No a pak už se to vezlo.