Rubriky
Magická přitažlivost mangy spočívá v tom, že se čtenář s postavami velice rychle identifikuje a pevně k nim přilne. Zdánlivě jednoduchá výtvarná složka je ve skutečnosti pečlivě selektovaným obrazem, který nám umožňuje soustředit se jen na to podstatné. A tak je to i s jazykem. Květnatých pasáží v této manze moc nenajdete. Pod kůži se zarývajících myšlenek a rozehraných rodinných konstelací je tu však víc než stránek.
Zvettlerova poezie prokazuje, že řeč může být katalyzátorem poznání plynoucího ze ztráty, z nejistoty, absurdna. Komplikovaná stavba obrazů i jazykových prostředků ovšem není vždy ku prospěchu věci. I přes jistou kvalitativní nevyváženost dvou oddílů však nepochybně jde o slibný debut.
Záškoláctví v dospělosti není frajeřina, ale přiznání slabosti. Přesto je v něm jakási vnitřní sebeúcta. Tady někde bych hledal téma, které celou sbírku propojuje. Nemyslím, že by šlo nutně o vztek, úzkost a temnotu, jak sugeruje anotace na přední klopě, respektive: tyto emoce a mocnosti jsou tam samozřejmě přítomné, ale nejde jen o ně.
Kniha však rozhodně není souborem příběhů nekritického liberalismu, který by v touze po moci nehleděl na své okolí. Zde stojí za zmínku židovský podnikatel F. L. Popper, který v Chrudimi vybudoval významnou obuvní továrnu. Současně také usiloval o sociální program pro své dělníky a postavil nejen továrnu, ale i zaměstnanecké bydlení, čímž se stal předmětem zájmu i pro zahraniční podnikatele.
Texty Jana Krasického na mě nepůsobí jednoznačně depresivně nebo bezvýchodně. Umí je odlehčit. Možná i tím, že dokáže vytvořit poutavý a silný obraz (kráter dřezu) a zručně jej zakomponovat do celku básně (obraz kuchyně).
Románu v tomto případě nejspíš uškodila autobiografická zkušenost. Výhoda znalosti prostředí mu totiž zásadně nepomohla, protože fakt, že se v klášteře hodně pracuje a ne vždy panují mezi ženami jednoduché vztahy, nebude pro čtenáře překvapivou novinkou.
Na stole leží otázka, co vlastně běžně pokládáme za fikci a co za fakta a jestli knihy, které jsou nepřiznané autofikce, se tím v čtenářské recepci snadno proměnily ve fikce. V tomto ohledu by bylo zajímavé, kdyby se Fonioková dotkla i jiných českých knih, které jsme jako autofikci nebyli zvyklí číst, ale nyní bychom je takto číst mohli.
Předčítáme-li knihu, usnadňuje náš zvýšený hlas pochopení a intenzitu zábavy. Hrajeme si s textem a zjišťujeme, jak si autor hraje s námi. A jsme za tu hru rádi. Chceme ji hrát znovu a znovu.
Bylo radostí ji otevřít a listovat v ní: tolikéž pro přítomnost bohatého Kovandova výtvarného doprovodu. A je tudíž povinností si uvědomit, nakolik jsme ve svých soudech Kovandově tvůrčí osobnosti právi a kolik tomuto autorovi ještě zůstáváme dlužni.
Budování schopnosti pozorného, hlubokého čtení u předškolních a raně školních dětí je základním kamenem ve výchově ke čtenářství. Nenásilný obrazový pokyn zamýšlet se nad čteným je přirozeně funkční i pro další klíčovou dovednost dneška – vizuální gramotnost.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
