Stejně jako vůči všem hladomorům a represím otupí částečně čtenář, obrnila se i životem zkoušená vypravěčka: slouží Sevrukovi ke cti, že oproti mainstreamu historických próz nepropadá exploataci cizího neštěstí a nevrší různé tragédie proto, aby tlačil na slzné kanálky čtenářstva či mu zadržoval dech napínavými zápletkami. Ani babička se nestylizuje do pozice oběti, která by vyžadovala lítost, a tím příměji mohou nakonec její historky zasáhnout.

Název románu je pak skrytým poselstvím Čechům. Neboť ta kniha by klidně mohla mít na obálce napsáno Ukrajinka, případně Ukrajina. Jestliže je tam ale slovo Evropanka, pak zjevně proto, abychom si uvědomili, že i území, z něhož autorova výpověď vyrůstá a o němž hovoří, je Evropa. Byť trochu jiná než ta vaše, čti naše.

Cyklus Jak se líčit v nemoci má mnohem víc fazet, a mnohem víc strhujících – a odvažuji se tvrdit, že bude patřit mezi nejpozoruhodnější počiny letošního básnického roku.

Letošní ročník Jantaru přináší zvláštní směs knih, z nichž každá má svou hodnotu. Je skutečně těžké předjímat výsledky, nicméně možná by mohla vyhrát Elli Tiliu Motýlová. Aby byla trochu sranda. Body bych jí připsala za odvahu být jiná. Jak už literární dějiny mnohokrát dokázaly, i trapnou poezii je třeba brát vážně.

Neméně sbírka vyniká po jazykové a formální stránce. Verše poskakují zdánlivě neuspořádaně, ovšem rytmicky po stránkách, stejně jako titulní Fosfény, tedy mžitky před očima či „kmitající znaky“