Rozuzlení knihy (které opatrně parafrázujeme) posléze vyznívá jako lakonicky výmluvný horor nad horory: když se totiž mravně zpotvořený autorův „hrdina“ vítězoslavně podívá na bědující Ukrajinku, spokojeně usoudí, že Bůh přece jen existuje. Jako by se pámbu mezitím prohnaně přidal ke všem „zlodějům bezu“.

Komu je tato kniha určena? Dospělým i pokročilým dospívajícím čtenářům, kteří se chtějí zamyslet nad společenskými tématy, kteří se nebojí vystoupit z vod mainstreamu a nepotřebují, aby zpoza každého rohu vystrkoval hlavu drak nebo robot…

Při psaní v noci jako bych prožíval svobodné, imaginativní stavy, o kterých píše Nápravník. Když si to však po sobě čtu všechno znovu, s odstupem a za dne, tedy pod optikou znovunabytého střízlivého rozumu, musím se nad celým pokusem ušklíbnout.

Zbloudilci si zaslouží ocenění za to, že beletristicky uchopují důležitá témata, jako jsou sexuální identita, polyamorie či mužská despocie, nicméně trpí jednostrunnou emocionální přepjatostí. V mnohých situacích se tlačí na pilu jedné dominantní emoce a chybějí v nich odstíněnější citové nuance. Některé postavy berou samy sebe strašně vážně a připadá mi, jako kdyby se někdy až zálibně rochnily ve svém bolestínství.

Jak už bylo řečeno, sbírka Natálie Schejbalové nenechá, nebo by alespoň neměla nechat nikoho klidným. Sama jsem si při čtení prošla celou škálu silných emocí, od zlosti na to, čemu jsou ženy nuceny čelit, po obdiv k hravému a inovativnímu a přesně pojmenovávajícímu jazyku. Rozhodně je to v každém slova smyslu zážitek. Nepřeháním.

Ač jde o téma náročné a v literatuře pro děti nezvyklé, dá se druhý Jeffersonův příběh bez zaváhání zařadit i do kategorie humoristického románu. Podprahovou rovinou jemňoučké komiky je samozřejmě představa zvířat žijících lidské životy. Společnost mnoha různých tváří, tvarů a velikostí udržuje bez přestání čtenářskou pozornost, podněcuje zvědavost a představivost, s níž se těšíme na aktéry každého dalšího obrazu a konverzace.

Prst, ruka-větev, ústa-slova a cit, srdce-život – to jsou tělesné součástky, které Milan Děžinský jako výrazné symboly v této knize často povolává.

Možná jejich vztah nebyl nikdy skutečným vztahem, možná se jen vynořil z nějakého strašlivého a současně nádherného básnického mýtu napsaného krví jejich života.

A určitou mytizující transformaci provádí básník i se svým vědomím, či dokonce svědomím, se svou pamětí.