Na stole leží otázka, co vlastně běžně pokládáme za fikci a co za fakta a jestli knihy, které jsou nepřiznané autofikce, se tím v čtenářské recepci snadno proměnily ve fikce. V tomto ohledu by bylo zajímavé, kdyby se Fonioková dotkla i jiných českých knih, které jsme jako autofikci nebyli zvyklí číst, ale nyní bychom je takto číst mohli.

Předčítáme-li knihu, usnadňuje náš zvýšený hlas pochopení a intenzitu zábavy. Hrajeme si s textem a zjišťujeme, jak si autor hraje s námi. A jsme za tu hru rádi. Chceme ji hrát znovu a znovu.

Bylo radostí ji otevřít a listovat v ní: tolikéž pro přítomnost bohatého Kovandova výtvarného doprovodu. A je tudíž povinností si uvědomit, nakolik jsme ve svých soudech Kovandově tvůrčí osobnosti právi a kolik tomuto autorovi ještě zůstáváme dlužni.

Budování schopnosti pozorného, hlubokého čtení u předškolních a raně školních dětí je základním kamenem ve výchově ke čtenářství. Nenásilný obrazový pokyn zamýšlet se nad čteným je přirozeně funkční i pro další klíčovou dovednost dneška – vizuální gramotnost.