V závěrečné třetí části Autobiografie chobotnice pak Vinciane Despret nechává skrze „experimentování s významy“ promlouvat samotnou chobotnici, přičemž se naplno noří do problematiky psaní, které už není pouze lidské. Psaní se stává záležitostí každé živé bytosti…

Na závěr si však Josef Kroutvor zvolil epitaf zaživa, který ho ctí: praví o sobě, že „stojí ve středu chaosu světa“ (s. 327). V nynějším přehlceném všehomíru si proto dokázal a dokáže zachovat duši.

Vásquezův román nabízí fascinující literární portrét rodinných vztahů i hlubokých politických a historických procesů, jež formovaly svět ve dvacátém století. Autor mistrně propojil osobní osudy s revolučními ideály a akcentoval skutečnost, že se minulost neodděluje od přítomnosti, čímž přináší aktuální reflexi, která rezonuje nadčasově a silně i v kontextu současných dějin.

Ač nejsem specialistou na horor a zvolil jsem knihu tak trochu naslepo a jako oddechovou četbu, byl jsem ve výsledku velmi mile překvapen. Jistě, český Stephen King se nezrodil, kvalitní autor hororu však bezpochyby ano.

Nizozemské literatury pro děti bych chtěla v češtině víc. Její nebojácný, ale nekonfliktní přístup k tématům národnostní i názorové plurality a empatické obrazy kulturně velmi pestrého světa jsou něčím, z čeho by český dětský čtenář jistě mohl profitovat. Těším se na další knihy Enne Koens. Moc se na ně těším.

Toto naladění se dá popsat jako jakési bezbranné očekávání: Odkud to přijde, jakou to na sebe vezme podobu?

Prst, ruka-větev, ústa-slova a cit, srdce-život – to jsou tělesné součástky, které Milan Děžinský jako výrazné symboly v této knize často povolává.

Možná jejich vztah nebyl nikdy skutečným vztahem, možná se jen vynořil z nějakého strašlivého a současně nádherného básnického mýtu napsaného krví jejich života.

A určitou mytizující transformaci provádí básník i se svým vědomím, či dokonce svědomím, se svou pamětí.