Tato oscilace mezi faktem a alegorií otevírá prostor pro interpretaci města jako palimpsestu, v němž se vrství dějiny přírodní i civilizační, individuální i kolektivní. Přesahy sbírky sahají od environmentálního humanismu přes antropocénní imaginaci až k osobní lyrice, jež se nebojí ironie a intertextových dialogů (s Garym Snyderem, Paulem Celanem či Louise Glück).

Ne že by si Marie Iljašenko libovala v pestrobarevném vršení a kombinování disparátních obrazů, to by její přece jen poklidné, intimní lyrice nebylo vlastní. Něco podstatného z toho však můžeme odvodit: tak jako při četbě volně přecházíme mezi světy, jak jsem se pokusil popsat, i pozice lyrické mluvčí se rozšiřuje na celé básnické universum.

Nemíním rozporovat autorský výběr, který je vždycky lehce napadnutelný, ani se příliš vyjadřovat ke kvalitě jednotlivých čísel, jež musí být zákonitě kolísavá. Závažnější už je to, že na většině povídek je příliš znát, že autoři pouze plnili zadání a Sudety v nich hrají jen roli vnějškové kulisy (tím ovšem nemyslím samotnou krajinu, ta je zejména v textech Michala Vrby a Jany Hajdové zachycena velmi poutavě).

Přestože se Kristerův příběh nakonec zhoupne na tu lepší stranu, navždy po něm zbydou jizvy – na těle i na duši. Zranění, která denně utrží ve škole i mimo ni mnoho dalších dětí.