Sarkastické motto, které si vepsal nad jednu báseň („Prosím vás, kdopak z nás / v mládí nepsal verše?“ – s. 70) se v Tumlířově případě nakonec naplnilo a po třicítce se tvorbou poezie již podle všeho nezabýval. Nad jeho nesporným talentem se pak na dlouhá léta zavřela voda, nejspíš i ta jím apostrofovaná „hořká voda poezie“. Jeho ediční připomenutí dokumentuje, že v české literatuře je stále co objevovat.

Výjimečnost celého cyklu pak dokládá i množství literárních ocenění, kterých se jednotlivým dílům dostalo, Babičku zařazenou na letošní longlist prozaické kategorie Magnesia Litery nevyjímaje. A stejně jako u předešlých titulů platí, že ačkoli obeznámenost s dalšími částmi této sugestivní rodinné mozaiky není na škodu, není třeba se obávat začít právě svazkem nejnovějším.

Nadměrná očekávání bývávají zklamána. V každém případě je však Sýkorník knižním svědectvím básnického přátelství i přes hranice mateřských jazyků a jistě i hnízdištěm a hájemstvím haiku, o nichž se rádo říkává, že přichází tak jednou do roka.

Toto naladění se dá popsat jako jakési bezbranné očekávání: Odkud to přijde, jakou to na sebe vezme podobu?

Prst, ruka-větev, ústa-slova a cit, srdce-život – to jsou tělesné součástky, které Milan Děžinský jako výrazné symboly v této knize často povolává.

Možná jejich vztah nebyl nikdy skutečným vztahem, možná se jen vynořil z nějakého strašlivého a současně nádherného básnického mýtu napsaného krví jejich života.

A určitou mytizující transformaci provádí básník i se svým vědomím, či dokonce svědomím, se svou pamětí.