V tomto smyslu kniha připomíná spíše psychologický dokument a nedostatek soudržnosti se zde jeví spíše jako slabina než jako volba. Vyprávění se často utápí v nevyřešených emocích a celek jako by postrádal hlubší umělecký záměr.

Součástí autorova textového zakoušení sebe sama jsou proto četné návraty do minulosti, přesněji k příznačným epizodám z otcova života. Jejich cílem je s jistým ostychem polemizovat s jeho náboženským založením, respektive s rodinnou tradicí, která mu velela být evangelíkem, ale také zpřítomnit a předvést otcův náhled na smysl literatury a literární tvorby.

Všechno je v té knize o dnešku. Jen to zmizení lidstva se zatím nekoná. Že by i ono brzy přišlo? Tady je odpověď: „Lidé představovali živočišný druh obdařený inteligencí, která se ovšem ukázala být ve svém neustálém balancování mezi destruktivitou a kreativitou nakonec především destruktivní. Lidstvo skončilo.

Rok 2031 se mezitím kvapně blíží a citová a mentální scenérie, kterou Jean-Paul Dubois ve své knize narýsovává, není nikterak povzbudivá. Zčásti tu dominuje typ lidí, kteří žijí zlem a živí se zlem, ať se děje, co se děje, jenže konkrétní společenské podloží těmto šiřitelům zla vytvářejí postavy, jejichž emocionální okoralost je natolik univerzální, až nerespektují žádné své bližní.

Nejsilnější je ovšem úvodní sekvence románu, kdy je Pabstův bývalý asistent pozván do rakouské televize, aby tam zavzpomínal na spolupráci se slavným režisérem. Zobrazení senilního starce, který si není jistý, kde je, kdo jsou ostatní a co z jeho vzpomínek je realita, je geniální studií svého druhu. Už jen kvůli ní stojí za to román otevřít.

Jazykový humor Milady Rezkové mě oblažuje a děti baví. Zejména hra se zaužívanými frázemi, přesmyčky a asociační výlupky, jimiž texty krásně šperkuje. Stojí za to se u nich s dětmi zastavit, když je nerozklíčují samy.