Výsledný efekt je však ještě překvapivější. Díky změněné perspektivě vnímání času získáváme odstup. Otázky po tom, kolik okamžiků se vejde do jediné chvíle nebo jak dlouhá je věčnost, se vynořují a zase mizí, neboť přestávají dávat smysl. Spolu s autorkou se ocitáme v bezčasí „pozorující nepřítomnosti“, bez pocitů, bez emocí, bez účasti a prakticky bez zaujetí.

Snad nebude od věci, pokud si knihu Vladimíra Papouška přečtou tací, kteří příští velikost naší literatury zahlédají v jejím mezinárodním věhlasu nebo ve ztvárňování tzv. velkých témat. A snad ji lze doporučit také potenciálním autorům.

Sotva se Salman Rushdie vymanil z prizmatu spisovatele, na něhož byla uvalena fatva, stal se spisovatelem, který přežil patnáct bodných ran jednoho náboženského fanatika. Rok poté byl obdařen Mírovou cenou německých knihkupců (říjen 2023), která mu byla udělena především za nezdolnost.

Expresivní jazyk, který zde provází veškerá líčení lidských i zvířecích tělesných pochodů, působí svou věc – je to slovní elektrošok, před kterým jako ovce buď couvneme, anebo se o něj zraníme. Ukazuje, jak brutálně všechno ve dnech určovaných životním rytmem a také tempem pohybu stáda doráží. Maso na maso.

Přináší reálná syrová témata, a ačkoli někteří hrdinové mají schopnosti, nad kterými zůstává rozum stát, svět kolem nich a problémy, které řeší (nebo nad nimi alespoň přemýšlejí), jsou až děsivě reálné.

Román se nezabývá tím, zda mety jsou výsledkem nadpřirozena, biotechnologie, mutace spuštěné kontaktem s vesmířanem, uniklé z genetické laboratoře nebo netopýřího bistra.