Rubriky
Odpovědi Dory Kaprálové jsou příběhy, které si vyprávíme, ať už jsou o městech, lidech, nebo předmětech. Věří, že nás definují a ovlivňují naše vnímání reality. Nakonec to, co skutečně dává smysl, je nejen příběh, ale i způsob, jak ho vyprávíme – a jak s ním žijeme, jak ho dál nosíme v sobě.
… číst? Prostě proto, že ani psaní nemusí být navzdory autorčině skepsi pokaždé na hovno… alespoň pokud dobře volená slova mají schopnost myšlenkově pronikat pod povrch jevového… byť jen v náznaku a mnohdy jakoby mimochodem…
Poněkud oslabena a posunuta je tu, na rozdíl od jejích předchozích knih, funkce traumatu kolektivního, „velkých dějin“, proti kterým stojí „malý člověk“, jako tomu bylo typicky ve Slepé mapě nebo Tichých rocích. Spíše jsme tu svědky nenápadného naznačování, jak jsou malý člověk a velké dějiny vzájemně rozpojeny.
Román v mnoha ohledech nese rysy deníkových záznamů či reflexí, a pokud terapeuticky funguje na autorku, jistě bude mít podobný účinek i na čtenáře, protože mnoho z nás stojí s hrůzou u obrazovek a emocionálně se vyrovnává s děním ve světě.
Dům v Matoušově ulici je skutečná pražská (smíchovská) reálie. Autorka v něm vyrůstala a později v dospělosti se do něj vrátila, aby tu pečovala o svou maminku stiženou Alzheimerovou chorobou. V domě žily slavné herečky…
Výsledný efekt je však ještě překvapivější. Díky změněné perspektivě vnímání času získáváme odstup. Otázky po tom, kolik okamžiků se vejde do jediné chvíle nebo jak dlouhá je věčnost, se vynořují a zase mizí, neboť přestávají dávat smysl. Spolu s autorkou se ocitáme v bezčasí „pozorující nepřítomnosti“, bez pocitů, bez emocí, bez účasti a prakticky bez zaujetí.
Snad nebude od věci, pokud si knihu Vladimíra Papouška přečtou tací, kteří příští velikost naší literatury zahlédají v jejím mezinárodním věhlasu nebo ve ztvárňování tzv. velkých témat. A snad ji lze doporučit také potenciálním autorům.
Nad celým příběhem se vznáší otázka ztráty ideálů a srážky s realitou, moci propagandy. Velká pozornost je věnována i dobovému tisku, ukázky z něj tvoří předěly mezi kapitolami. Na straně komunistického tisku jsou to nekriticky působící obrazy o prosperující zemi plné nových příležitostí. Na straně nekomunistického (i levicového) tisku jsou to výpovědi navrátilců, kteří s hrůzou zjistili, jaká je realita.
Jsem ráda, že se kniha V zajetí obrazů dotkla (byť jen v pár řádcích) i výtvarné vizuality. Pokud autorka bude psát další pokračování, ráda si o tomto tématu přečtu víc. Zajímaly by mě odpovědi na otázky, jak vizuální umění komunikuje současná témata, co v sobě všechno dokáže odrážet, nebo jestli a jak s námi také nějak manipuluje.
I přes tuto drobnou disonanci sbírka pozoruhodně funguje jako celek – zejména u debutů je to spíše vzácný jev. Můžeme předpokládat, že svou zásluhu na tom mají již zmíněný Petr Borkovec a Tomáš Gabriel, kteří knihu doprovodili k jejímu vzniku – první jako editor, druhý jako autor poznámky na obálce, oba jistě jako mimořádně pozorní čtenáři.
Hájíček však není typ spisovatele, který by tvořil jednoduché agitky. Boj hrdinů není pouze tažením za jihočeskou idylu, naopak je neustále podrýván otázkou, co znamená domov a rodný kraj a hlavně, zda všechno úsilí o jejich zachování stojí za to. Jestli věci vlastně nejsou trochu jinak, než jak se na první pohled zdají.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
