Závěr Leppinova života byl neradostný – zemřel krátce před koncem války, a ač vždy oddaný masarykovské republice, byl nakonec vzhledem ke své národnosti vnímán jako nepřítel. Jeho knihovna je zničena, manželka odsunuta do Německa, kde záhy též umírá. Jeho dílo je v bývalé vlasti bezmála zapomenuto.

Jestliže jsem se v úvodu snažil popsat, co by se s tu větší, tu s menší jistotou dalo očekávat od mladého ostravského básníka, ptám se nyní, zda tuto představu Jakub Pergler (1999) nějak přesahuje. Odpovídám, že ano –
v několika případech. Například v básni na straně 25 se autorovi podařilo dobře snoubit obraznost, symboliku i zvukomalbu…

Bez ohledu na názor, který můžeme na Hanu mít, nelze románu upřít kompaktnost, ucelenost a vyzrálost, takže si můžeme odpustit hledání originálního balicího papíru, do kterého by se nějak pěkně schoval kriticko-povzbudivý recenzní povzdech – bude to dobré, až se autor vypíše, počkejme si na druhý titul.

Rozhodnutí hlásit se na uměleckou vysokou školu nepochybně formují i předchozí zkušenosti se základní a střední školou, ale také se zájmovými institucemi (sporty, kroužky, ZUŠky apod.). Jak ale podotýká Jiří Skála, „jako pedagoga a výtvarného umělce mě na našich rozhovorech překvapila důležitost neformálních, neinstitucionalizovaných aktivit“

Nemylme se, dnes již málokdo bude náležitě bedlivě a zkoumavě číst záslužně vydané Spisy Vladimíra Vokolka. Básníkův duchovní a literární odkaz však po několika desetiletích smysluplně přibližuje předkládaný výbor z jeho díla v uspořádání Martina Lukáše. Filosofické a reflexivní lyriky vzniká a vydává se v současnosti jako šafránu…

Mimořádnou pochvalu zaslouží vůbec první text knihy, kterým je esej historičky Evy Hájkové, sumarizující specifika moderního Žižkova nejprve coby samostatného města, posléze jako čtvrti Velké Prahy. Reinerovi se zkrátka vydařil další nakladatelský počin a nezbývá než se pustit do zločinností poznamenaných obvodů Plzně či Ostravy.