Snad nebude od věci, pokud si knihu Vladimíra Papouška přečtou tací, kteří příští velikost naší literatury zahlédají v jejím mezinárodním věhlasu nebo ve ztvárňování tzv. velkých témat. A snad ji lze doporučit také potenciálním autorům.

Sotva se Salman Rushdie vymanil z prizmatu spisovatele, na něhož byla uvalena fatva, stal se spisovatelem, který přežil patnáct bodných ran jednoho náboženského fanatika. Rok poté byl obdařen Mírovou cenou německých knihkupců (říjen 2023), která mu byla udělena především za nezdolnost.

Expresivní jazyk, který zde provází veškerá líčení lidských i zvířecích tělesných pochodů, působí svou věc – je to slovní elektrošok, před kterým jako ovce buď couvneme, anebo se o něj zraníme. Ukazuje, jak brutálně všechno ve dnech určovaných životním rytmem a také tempem pohybu stáda doráží. Maso na maso.

V závěrečné třetí části Autobiografie chobotnice pak Vinciane Despret nechává skrze „experimentování s významy“ promlouvat samotnou chobotnici, přičemž se naplno noří do problematiky psaní, které už není pouze lidské. Psaní se stává záležitostí každé živé bytosti…

Na závěr si však Josef Kroutvor zvolil epitaf zaživa, který ho ctí: praví o sobě, že „stojí ve středu chaosu světa“ (s. 327). V nynějším přehlceném všehomíru si proto dokázal a dokáže zachovat duši.

Vásquezův román nabízí fascinující literární portrét rodinných vztahů i hlubokých politických a historických procesů, jež formovaly svět ve dvacátém století. Autor mistrně propojil osobní osudy s revolučními ideály a akcentoval skutečnost, že se minulost neodděluje od přítomnosti, čímž přináší aktuální reflexi, která rezonuje nadčasově a silně i v kontextu současných dějin.

Román se nezabývá tím, zda mety jsou výsledkem nadpřirozena, biotechnologie, mutace spuštěné kontaktem s vesmířanem, uniklé z genetické laboratoře nebo netopýřího bistra.