Ondřej Macura se vrátil do české poezie a já tvrdím, že je to dobře. Nenápadná účinnost jeho citu je mezi současnými sbírkami autorek a autorů střední generace výjimečná. Potřebujeme více Macurů.

Problémem je právě ona žánrová pestrost, možná by autor příště mohl zkusit zkoumat pouze klasickou prózu, to by pak bylo relevantní. Můj zřetelný odstup od těchto pokusů vyplývá z obavy ze všech možných sociálních inženýrů. Cítím při četbě mezi řádky v různých textech, jak jsou připraveni zasáhnout, už jsou zase v plné polní. Nechtěl bych se toho dožít…

Otázka je, co si s tím vším má čtenář počít. Klaun není próza interpretačně snadná – anebo je naopak snadná až příliš, záleží na tom, jak k ní přistoupíme, v každém případě je široké škále přístupů otevřená.

Vklad básnířky a lingvistky Olgy Stehlíkové je zejména v jejím napojení se na původní slovní vnímání, neohrožované dosud dospělostí, jástvím.

Ačkoli tato edice v úhrnu nepronáší nová stanoviska, její přínos spočívá v otázkách, jež čtenáři nepřímo klade. Mladý Gustav Meyrink je tu sice vykreslen v ne právě lichotivém světle – jako burzovní spekulant neovládající pravděpodobně ani základní ekonomická pravidla –, zároveň jej však lze díky Kolářovu textu lépe chápat a přiblížit se realitě jeho tehdejšího civilního života.

Ačkoli některé autorčiny příběhy a dozajista též jakési prozaiččiny situace se odehrávají dokonce i v nedávné současnosti, obecně vzato jsou leckteré tyto na delší časové škále se dějící lidské historie a výjevy, které je nasvěcují, bytostně zakotveny v minulosti. Je to pochopitelné a oprávněné, každý příběh má svůj počátek, svůj vývoj. Pokud posléze dospívá k určitému syžetovému vyústění nebo divadelnickou praxí ovlivněné finální scéně, zpravidla se stává do značné míry specifickým reliktem zvláště onoho minulého, uplývajícího, stále vzdálenějšího a kolikrát téměř neznatelně se vytrácejícího času.

Předkládané povídky zřetelně odkazují k životním zkušenostem, věku a pohlaví autorky. Nechtějí šokovat ani nepřinášejí složité sondy do lidské psychiky, osobních i dobových traumat se dotýkají opatrně, bez tlačení na pilu a ždímání emocí – a to je více než sympatické.