A také to, jak vidno, může být znepokojivě nejisté. Světy, které Shanfeldová iluzionistickým (magickým?) gestem vyvolává z nicoty k bytí a hned je zase nechává rozplynout, mohou mít – a často také mají – lidská měřítka. Ale nemusejí.

Tvorba Chimamandy Ngozi Adichieové bývá řazena ke špičce současné africké prózy. České vydání povídkového souboru Co ti svírá hrdlo její vypravěčský talent stvrzuje.

Občasné přidání slova, jeho proměna, vypuštění verše nebo rozložení na dva, srovnáváme-li si rozdíly mezi vydáním knižním a časopiseckým, dobře ilustrují, jak si Šustková neustále naslouchá. Jak text tká z „vlastní vnitřní řeči“ (M. M. Bachtin) a pomocí toho, čemu Octavio Paz říkával „básnická věta“.

Antikomunistické manifesty nejsou obecným popisem západního antikomunismu třicátých až padesátých let minulého století, ale spíše selektivní studií o čtyřech knihách, které spolu zdánlivě nesouvisejí, avšak všechny tematizují otřesné podmínky v Sovětském svazu a vliv na západní společnost.

Závěrem zbývá, jak se kdysi říkalo, „vyšetřit“ poměr Ewalda Murrera a Ivana Wernische. Příbuzenský vztah obou básníků je obecně známý, ale nikdo z nich se možným literárním ovlivněním příliš nezabývá, ačkoli v jedné básni Murrer říká, „že není na světě nic těžšího, / než býti synem velkého člověka…“ (Noční četba, s. 96)

Snovostí se to v těchto básních jen hemží, je to snovost nezneklidňující, spíš okouzlující, potěšující a ponoukající k dalšímu snění. Je to takové jemné čaro!

Maloměstské motivy jsou spojeny zejména a především s Brnem; nebýt takto výrazné modulace právě této jedinečné atmosféry, úvodní poznámku o autorově spřízněnosti s „největším českým maloměstem“ bych si coby pražský rezident rozhodně nedovolil.

Pravý úhel lze také číst jako zrcadlo soukromého světa, v němž se básnická fikce stává realitou možná víc než realita sama. Takto poetizovaný svět je neustále tázán, neboť nic nemůže zůstat pevně ukotveno něčím tak nejistým, jako je jazyk.