Pochybuji, že jsme jej za pět set let našli. Petr Hruška nás o tom ujistil. Což je dobře, protože jsme dál odsouzeni k hledání a úžasu. V této sbírce přesunul básník pozornost od dosud dominujících témat vnitřních a mezilidských dramat k obecnému, k filosofickému tázání na naši lidskou existenci.

Úsměvným odlehčením je Chloupkovo setkání s partičkou hedonistických sobů, kteří si užívají léto, pojídají houby, které „…skvěle chutnají a úsměv nám dodají…“ a relaxují, než přijde zima, kdy budou mít spoustu práce, protože „[…] vozíme jednoho starého pána od komína ke komínu“.

Snovostí se to v těchto básních jen hemží, je to snovost nezneklidňující, spíš okouzlující, potěšující a ponoukající k dalšímu snění. Je to takové jemné čaro!

Maloměstské motivy jsou spojeny zejména a především s Brnem; nebýt takto výrazné modulace právě této jedinečné atmosféry, úvodní poznámku o autorově spřízněnosti s „největším českým maloměstem“ bych si coby pražský rezident rozhodně nedovolil.

Pravý úhel lze také číst jako zrcadlo soukromého světa, v němž se básnická fikce stává realitou možná víc než realita sama. Takto poetizovaný svět je neustále tázán, neboť nic nemůže zůstat pevně ukotveno něčím tak nejistým, jako je jazyk.

Nejistota, s  níž básnické já vstupuje do prostoru, je především nejistota vztahu k  druhému.