Moje máma a babička jsou příklady silných, nezávislých žen. Vždycky jsem je považovala za emancipované, i když přijímaly tradiční rodinné role. Moje máma byla inženýrkou hornictví, to mluví samo za sebe. To ona řídila celou domácnost. Kouřila, nadávala, klela a držela všechno pevnou rukou. Také měla velmi silný cit pro spravedlnost, ten mám asi po ní. Myslím, že feminismus má ještě stále co na práci – můj způsob zaangažování je literatura.

Zbloudilci si zaslouží ocenění za to, že beletristicky uchopují důležitá témata, jako jsou sexuální identita, polyamorie či mužská despocie, nicméně trpí jednostrunnou emocionální přepjatostí. V mnohých situacích se tlačí na pilu jedné dominantní emoce a chybějí v nich odstíněnější citové nuance. Některé postavy berou samy sebe strašně vážně a připadá mi, jako kdyby se někdy až zálibně rochnily ve svém bolestínství.

Jak už bylo řečeno, sbírka Natálie Schejbalové nenechá, nebo by alespoň neměla nechat nikoho klidným. Sama jsem si při čtení prošla celou škálu silných emocí, od zlosti na to, čemu jsou ženy nuceny čelit, po obdiv k hravému a inovativnímu a přesně pojmenovávajícímu jazyku. Rozhodně je to v každém slova smyslu zážitek. Nepřeháním.