Možná by pomohlo, kdyby autor více použil (jen jemně v textu naznačené) prolepse; tedy možnosti korigovat někdejší příliš zaujaté a ještě nedospělé soudy vypravěččiny pohledem životem již zkušené ženy. Možná by textu prospělo, kdyby bylo některým vypravěččiným protihráčům dovoleno zřetelněji a více v textu vystoupit…

Básně Jiřího Haubera nás vyzývají, abychom stanuli a vešli do tichého souručenství s tím, co celý čas lhostejně míjíme.

Brennan je profesor filosofie a ekonomiky. Nevím, jak to druhé, ale filosof je dobrý. Nebojí se hloubat mimo krabici, aniž by se zabarikádoval v tirádách, kterým rozumí jen on.

Čtenářská očekávání spjatá s prozaickým debutem snad může zklamat jen vysoká míra lyrického ladění, autor Flory v sobě zkrátka nezapře básníka – byť civilnějšího ražení –, jehož doménou zůstává obraznost, niternost a atmosféra.

Text nabízí hodně otazníků a hodně interpretací. Že je Flora těžce identifikovatelná, zase tolik nevadí, ono to vlastně v rámci hororové strategie může i fungovat, ale celkově je tam těch náznaků možná až příliš (Ivanin muž, děti, babička), a není tak úplně jasné, kam tím autor míří.

Někoho toto může oslovit, pro mne to však banalizuje a dehonestuje reálnou složitost a krutost autorem simulované doby. Zvláště když to vše je zliterárněno jazykem otřepaným, stereotypním a náležitě redundantním, který zkušenějšímu umožňuje zredukovat četbu na brouzdání prvními větami odstavců, aniž by o cokoli přišel.