Alfabetizace by podle Freireho neměla být omezena pouze na psací a čtecí dovednosti, ale měla by být zaměřená na schopnost reflexe skutečného života. Což je vnímáno jako politické čtení společnosti.

Básník pojmenovává nás, to, co v nás je a z čeho jsme ulití, aby se ukázalo, že není jen zlo a dobro, ale že jde hlavně o míru věcí.

Soudobou společnost shledává vypravěč jako hrubou a kořeny tohoto stavu odhaluje právě v devadesátých letech, kdy se ziskuchtivost stala hlavním hnacím motorem.