V papírovém domě lze být šťastný, lze tu mít „zvláštní radost žít“ (s. 61). Tato citace verše velkého italského lyrika dvacátého století Sandra Penny vyjevuje, že radost z poezie je zvláštní radostí z žití. Kučeru a Pennu propojuje jemná melancholie, která prostupuje jejich básnické světy, i ten místy „japonský“ charakter jejich výrazu, i když se ho každý z nich zmocňuje po svém.

I překvapivý, imaginativní závěr této básně nemění nic na tom, že načrtnutý gauč je v básni zcela hmotný, usedáme na něj a prožíváme text spolu s autorem.

Jeho Goethe není klasicistní mramorová socha, nýbrž živý, rozporný organismus – a i kdyby tato modernizující perspektiva místy přeháněla, právě v ní se skrývá ono Goethovo „věčně živé“, které se nedá vyčíst z komentovaných vydání, ale nejlépe je ho prožít.

Při čtení mi opakovaně vyvstávala otázka „A dál…?“ Je nedořečenost a fragmentárnost v některých textech funkčním prvkem významové a kompoziční organizace, účelně provokujícím asociační hru se čtenářem? Pro mě tomu tak vždy nebylo, jakkoli budu další autorčiny prozaické či básnické knihy vyhlížet se zájmem a očekáváním.

Pro úvodní seznámení se Schnitzlerovou prozaickou tvorbou však doporučuji raději spisovatelovy novely pro jejich větší uměleckou intenzitu a psychologickou dramatičnost, již v recenzovaném románu poněkud postrádám.

Kéž bychom si všech těch nakonec velkých (třebasže občas ne-patrných a zneuznaných) osobností uměli vážit jako šumavští skláři, kteří provázejí předčasně zemřelého, poměry uštvaného lékaře na místo posledního odpočinku za svitu pochodní (jak o tom píše Anna Jelinek) – a nechovali se k nim jako komunismem a lihem zpitá doba poúnorová, hanobící hrobku i ostatky slavného sklářského rodu Abele (jak o tom píše Ondřej Fibich).