To všechno jsou však jen dílčí výtky vůči jinak velmi solidnímu celku. Ačkoli jednotlivé texty občas pokulhávají v řekněme literárním vyjádření, v úhrnu Strouhalova poezie čtenářům nabízí dostatek impulzů k tomu, aby viděné nazřeli z trochu jiné perspektivy. Z perspektivy, v níž Strouhalovo citlivé hodnocení situací dává dobrý smysl.

Kniha Alany S. Portero je oslavou lidství ve všech jeho podobách. Napětí mezi jeho krajními podobami podtrhují násilné a drsné pasáže, které se plynule střídají s těmi lyrickými. Nenásilně napomáhají k pochopení světa v jeho celistvosti, se všemi jeho rysy. Poselství této knihy bezezbytku tak vystihuje výrok mexického autora Carlose Fuentese, jenž v jiné souvislosti, ale v tomtéž smyslu pravil: „Když vylučujeme, zrazujeme sami sebe a ochuzujeme se. Když začleňujeme, obohacujeme se a sami sebe nacházíme.“

Jako celek lze antologii hodnotit jako velmi zdařilou – cíl nabídnout čtenáři co nejrozmanitější paletu současné lotyšské literatury byl nepochybně splněn. Úroveň překladu nejsem schopen zhodnotit, ale u žádného z textů není plynulost oslabena natolik, že by to vzbuzovalo otázku, zda podobný odpor klade i originál…

Pokud jde o hlavního hrdinu, bude to archeoložka, protože dobrodružné příběhy s takovouto postavou mají největší rating, viz Indiana Jones. Průzkum psané prózy a literárních časopisů nadto dokládá, že v posledních třiceti letech v Česku frekventovanou kladnou literární postavou jsou rovněž ženy, jakož i tzv. disidenti, tedy lidé, které z nějakého důvodu režim pronásleduje. Navrhuju tedy, že tato archeoložka bude hned na začátku příběhu z práce z politických důvodů vyhozena, aby se tak mohla vydat na cestu za vyšším posláním.

Na začátku léta 2024 přinesl Motýl Wernischovi (k narozeninám!) hotový rukopis, svázaný v deskách. Wernisch do něj opět jen nakoukl, nedokázal text číst, byl z něj otrávený. Ovšem vydání bylo na spadnutí. Na obálce knihy chtěl mít Motýl fotografii sebe s Wernischem u piva v zahradní restauraci na Malvazinkách. Fotografie sugeruje společné dílo, to bylo pro Wernische nepřijatelné. Dupnul si. Ale příliš si nepomohl.

Nejsme zkrátka tak mimořádní, jak jsme si mysleli, pokud bychom parafrázovali slova Paca Calva, a to je také memento, které bychom si z knihy měli odnést.

Závěr monografie, kromě detailní „Personálne bibliografie“ a fotografií z básníkova archivu (jak jinak než v růžovém nádechu), tvoří vybrané ukázky z časopiseckých interview, z ohlasů přátel „Druhovia o Pánovi Ó“ (od nás od Radka Štěpánka) a autorsky komentované „Kalendárium“, neboť Jana Juhásová nepatří k stoupencům školy New Criticism.

Snovostí se to v těchto básních jen hemží, je to snovost nezneklidňující, spíš okouzlující, potěšující a ponoukající k dalšímu snění. Je to takové jemné čaro!

Maloměstské motivy jsou spojeny zejména a především s Brnem; nebýt takto výrazné modulace právě této jedinečné atmosféry, úvodní poznámku o autorově spřízněnosti s „největším českým maloměstem“ bych si coby pražský rezident rozhodně nedovolil.

Pravý úhel lze také číst jako zrcadlo soukromého světa, v němž se básnická fikce stává realitou možná víc než realita sama. Takto poetizovaný svět je neustále tázán, neboť nic nemůže zůstat pevně ukotveno něčím tak nejistým, jako je jazyk.

Nejistota, s  níž básnické já vstupuje do prostoru, je především nejistota vztahu k  druhému.