Recenze a reflexe
V této poezii všemu nemůžeme rozumět, a ani nemusíme – přesto jí můžeme porozumět. Massalema je dalším z vlny básnířek a básníků, kteří v posledních letech přinášejí podstatná svědectví o světě, který je stejný jako ten náš, a tím myslím doslova stejný: stejné území, stejný časoprostor. Je tady.
A tak tedy konečně… Postkonceptualismus, resp. jeho strategie. Vybízela-li jsem během různých tematických a myšlenkových odboček k opakování slova materiál a zapojovala do úvah i dosavadní recenze, teprve teď mohu s klidným svědomím konstatovat oprávněnost takovéhoto konání. Právě to, co se ve většině textů Vážného románu „zaměnitelně“ děje v prvním plánu, má samo o sobě krátkou životnost: Slovensko? Klaus? Přírodní lyrika?
Snovostí se to v těchto básních jen hemží, je to snovost nezneklidňující, spíš okouzlující, potěšující a ponoukající k dalšímu snění. Je to takové jemné čaro!
Maloměstské motivy jsou spojeny zejména a především s Brnem; nebýt takto výrazné modulace právě této jedinečné atmosféry, úvodní poznámku o autorově spřízněnosti s „největším českým maloměstem“ bych si coby pražský rezident rozhodně nedovolil.
Pravý úhel lze také číst jako zrcadlo soukromého světa, v němž se básnická fikce stává realitou možná víc než realita sama. Takto poetizovaný svět je neustále tázán, neboť nic nemůže zůstat pevně ukotveno něčím tak nejistým, jako je jazyk.
Nejistota, s níž básnické já vstupuje do prostoru, je především nejistota vztahu k druhému.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
