Vtipnost mu nelze upřít (viz jeho „Dodatky v knize“). A odvahu už vůbec ne. Pokud Faulerová, Bellová, Němec aj. v knize zmínění nebudou zasedat v porotě pro udělování Magnesia Litery, je možné, že se snaživec Zábranský přiblíží svému snu.

Rozuzlení knihy (které opatrně parafrázujeme) posléze vyznívá jako lakonicky výmluvný horor nad horory: když se totiž mravně zpotvořený autorův „hrdina“ vítězoslavně podívá na bědující Ukrajinku, spokojeně usoudí, že Bůh přece jen existuje. Jako by se pámbu mezitím prohnaně přidal ke všem „zlodějům bezu“.

Komu je tato kniha určena? Dospělým i pokročilým dospívajícím čtenářům, kteří se chtějí zamyslet nad společenskými tématy, kteří se nebojí vystoupit z vod mainstreamu a nepotřebují, aby zpoza každého rohu vystrkoval hlavu drak nebo robot…

Při psaní v noci jako bych prožíval svobodné, imaginativní stavy, o kterých píše Nápravník. Když si to však po sobě čtu všechno znovu, s odstupem a za dne, tedy pod optikou znovunabytého střízlivého rozumu, musím se nad celým pokusem ušklíbnout.

Zbloudilci si zaslouží ocenění za to, že beletristicky uchopují důležitá témata, jako jsou sexuální identita, polyamorie či mužská despocie, nicméně trpí jednostrunnou emocionální přepjatostí. V mnohých situacích se tlačí na pilu jedné dominantní emoce a chybějí v nich odstíněnější citové nuance. Některé postavy berou samy sebe strašně vážně a připadá mi, jako kdyby se někdy až zálibně rochnily ve svém bolestínství.