Rubriky
V závěrečné třetí části Autobiografie chobotnice pak Vinciane Despret nechává skrze „experimentování s významy“ promlouvat samotnou chobotnici, přičemž se naplno noří do problematiky psaní, které už není pouze lidské. Psaní se stává záležitostí každé živé bytosti…
Na závěr si však Josef Kroutvor zvolil epitaf zaživa, který ho ctí: praví o sobě, že „stojí ve středu chaosu světa“ (s. 327). V nynějším přehlceném všehomíru si proto dokázal a dokáže zachovat duši.
Vásquezův román nabízí fascinující literární portrét rodinných vztahů i hlubokých politických a historických procesů, jež formovaly svět ve dvacátém století. Autor mistrně propojil osobní osudy s revolučními ideály a akcentoval skutečnost, že se minulost neodděluje od přítomnosti, čímž přináší aktuální reflexi, která rezonuje nadčasově a silně i v kontextu současných dějin.
Podobně nepřesvědčivě na mě působí ona úvodní bajka o Midasových oslích uších – to, co fungovat má, by fungovalo i bez tohoto zcizovacího efektu.
Balancováním na hraně román i končí – hrdinka o svém otci stále neví „vůbec nic“, i když se toho v mnoha ohledech dozvěděla až moc. V čtenářsky atraktivním, téměř detektivním zápalu protagonistka vykopala všechny kostlivce rodinné historie, kteří ještě drželi pohromadě, a odkryla rodinná a zároveň i vesnická tajemství.
Občasné přidání slova, jeho proměna, vypuštění verše nebo rozložení na dva, srovnáváme-li si rozdíly mezi vydáním knižním a časopiseckým, dobře ilustrují, jak si Šustková neustále naslouchá. Jak text tká z „vlastní vnitřní řeči“ (M. M. Bachtin) a pomocí toho, čemu Octavio Paz říkával „básnická věta“.
Antikomunistické manifesty nejsou obecným popisem západního antikomunismu třicátých až padesátých let minulého století, ale spíše selektivní studií o čtyřech knihách, které spolu zdánlivě nesouvisejí, avšak všechny tematizují otřesné podmínky v Sovětském svazu a vliv na západní společnost.
Závěrem zbývá, jak se kdysi říkalo, „vyšetřit“ poměr Ewalda Murrera a Ivana Wernische. Příbuzenský vztah obou básníků je obecně známý, ale nikdo z nich se možným literárním ovlivněním příliš nezabývá, ačkoli v jedné básni Murrer říká, „že není na světě nic těžšího, / než býti synem velkého člověka…“ (Noční četba, s. 96)
Protože literatura má smysl, jenom když klade otázky i překážky, když vyžaduje nasazení čtenáře a lze s ní vést dialog.
Leckteré příhody a příběhy z knihy se však udály i v autorčině vlasti, a čím jsou časově vzdálenější, tím se zdají být přesvědčivější.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
