Rubriky
Řečené by nemělo být chápáno tak, že Osipovova kniha postrádá kvalitu: Osipov je skvělý a uznávaný autor, ale já k němu jaksi obtížně hledám cestu. Kvalitu knihy ostatně podtrhuje i tradičně výborný překlad Jakuba Šedivého, kterému se podařilo věrně zprostředkovat českému čtenáři onu lakonickou, přísnou, strohou, skalpelem provedenou formu, kterou Osipov píše.
Smích ve tmě mi připravil mimořádný, místy až strhující čtenářský zážitek plynoucí z dramatického spádu jednotlivých situací, jimž současně nechybí drásavá niterná esence.
V redakčním doslovu se připomíná i další epizoda, spjatá s „normalizačním“ údobím naší literární kultury. Jde o to, že básník a prozaik Tomáš Řezáč, syn Emy a Václava Řezáčových, píšící pod mnoha pseudonymy, po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, kam byl zjevně vyslán jako agent československé Státní bezpečnosti a zřejmě i agent sovětské KGB.
Ve všem to burácení boje s mimozemšťany a přestřelkách plných nepřímých a přímých odkazů na klasiku, jako jsou Hvězdné války, Hunger Games, Harry Potter nebo Tři mušketýři, máme díky Jásínovým a Rosiným úvahám čas i na spoustu dalších témat. Z mnoha vybírám dvě, která mě zvlášť zasáhla. Je možné ublížit, nebo dokonce zabít slovem, potažmo gramatikou?
Jako celek lze antologii hodnotit jako velmi zdařilou – cíl nabídnout čtenáři co nejrozmanitější paletu současné lotyšské literatury byl nepochybně splněn. Úroveň překladu nejsem schopen zhodnotit, ale u žádného z textů není plynulost oslabena natolik, že by to vzbuzovalo otázku, zda podobný odpor klade i originál…
Pokud jde o hlavního hrdinu, bude to archeoložka, protože dobrodružné příběhy s takovouto postavou mají největší rating, viz Indiana Jones. Průzkum psané prózy a literárních časopisů nadto dokládá, že v posledních třiceti letech v Česku frekventovanou kladnou literární postavou jsou rovněž ženy, jakož i tzv. disidenti, tedy lidé, které z nějakého důvodu režim pronásleduje. Navrhuju tedy, že tato archeoložka bude hned na začátku příběhu z práce z politických důvodů vyhozena, aby se tak mohla vydat na cestu za vyšším posláním.
Na začátku léta 2024 přinesl Motýl Wernischovi (k narozeninám!) hotový rukopis, svázaný v deskách. Wernisch do něj opět jen nakoukl, nedokázal text číst, byl z něj otrávený. Ovšem vydání bylo na spadnutí. Na obálce knihy chtěl mít Motýl fotografii sebe s Wernischem u piva v zahradní restauraci na Malvazinkách. Fotografie sugeruje společné dílo, to bylo pro Wernische nepřijatelné. Dupnul si. Ale příliš si nepomohl.
Nejsme zkrátka tak mimořádní, jak jsme si mysleli, pokud bychom parafrázovali slova Paca Calva, a to je také memento, které bychom si z knihy měli odnést.
Závěr monografie, kromě detailní „Personálne bibliografie“ a fotografií z básníkova archivu (jak jinak než v růžovém nádechu), tvoří vybrané ukázky z časopiseckých interview, z ohlasů přátel „Druhovia o Pánovi Ó“ (od nás od Radka Štěpánka) a autorsky komentované „Kalendárium“, neboť Jana Juhásová nepatří k stoupencům školy New Criticism.
Eliotovo promýšlení tradice v literárním i společenském kontextu je impozantní, i když dílčí momenty nás mohou zarážet, včetně náznaku antisemitismu (ten se vyskytuje i v jeho poezii, Eliot ovšem nikdy nedospěl k fašismu jako jeho přítel Pound).
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
