Soubor Tchyně nemá jazyk není žádné velké umění, ale není to ani triviální literatura, které se někdy říká „červená knihovna“. Když autorce přistoupíme na hru, kterou s námi hraje, a naladíme se tak, aby nás její literátské pozérství bavilo, pak se s knížkou vyrovnáme dejme tomu za jednu středně náročnou cestu vlakem.

Snahu najít společné komunikační vzorce symbolizuje v několika místech právě jazyk. Jazyk může být důvod, proč se komunikace odvíjí určitým způsobem, umí člověka zmást, nebo naopak prozradit; dokáže být domovem…

Tak či onak, tyto básnické výtvory tvoří předstupeň k závěrečné části knihy, již tvoří opět miniatury, ladění ovšem jsou fantaskního, fantastického, bizarního i burleskního. S chutí si tu počteme namátkou o „náčrtku nenapsaného románu“, seznámíme se s „moralitkou z análů svaté inkvizice“ nebo například spoluprožijeme „pád elevátoru do hlubin duševního aristokratismu“.

A protože Büsra pracuje v gastru, může popisovat i dlouhou řadu dalších interkulturních aspektů společenského života, jako jsou třeba mechanismy flirtování a seznamování v restauraci. Téma se tím samozřejmě nevyčerpává a pro nemuslimského čtenáře jsou velmi poučné podrobné insiderské informace o tom, jak fungují další kroky: randění, chození a sex.

Jsem rád, že nakladatelství Argo Kyliánův rukopis nakonec přijalo, a tak autorovi zabránilo spytlíkovat ještě díl třetí. V posledních větách druhého dílu se sice stačil zmínit i o vypuknutí války na Ukrajině, už ji však nedokázal náležitě obdarovat svou populistickou nekorektností.