Lásko, vidím nás na zápraží
Jak muškát vedle máselnice
Hybnost i energie, vždyť víš, jsou třetí
Neumíš přijímat, nic nedostaneš

řekni mi něco hezkého
ošukám ti nohu
no dobře

dneska nemusíme škrábat naše plechové miláčky
ožralá jsi
ale jen decentně

Po dlouhém týdnu
konečně zase sám doma

s natěsno nasazenýma brýlema
rozjíždí nového Rezidenta

natěšený že může být
zase tady

tváří v tvář všem těm
kulhajícím viditelným hrozbám

ticho je jako když
se po staletích rachotu zastaví stroje
vdechli jsme až příliš vzduchu
když nám kolem trupu povolilo sevření
pocítili jsme: konečně dorůstáme k puknutí

Pomalu, velmi pomalu mu vylévá kávu na rameno, ta mu stéká po hrudi až k pasu, kde se rozlije po jeho ztopoření.

jsme
ledovou tříští
kterou bůh vychrst na zem
kdo todle namíchal
to se nedá pít

Vozím ti jídlo často. Bydlíš ve čtvrti oblíbené mladými lidmi a uměleckou bohémou, ale tou, která rozhodně nemá hluboko do kapsy. V nejvyšším patře. Na dveřích máš samolepku EKO buňka Akademie. Zazvoním. Pootevřeš dveře, uvnitř hudba, hovory, občas je cítit tráva, řešíte budoucnost planety.

Otci nestačilo, že se líhnou nové a nové exempláře, pořádal na půdě ptačí svatby, vysílal starosvaty, přivazoval do vikýřů a do děr ve střeše dychtící a svůdné nevěsty a vskutku dosáhl svého, střecha našeho domu, rozložitá lomená sedlová šindelová střecha, se stala ptačím zájezdním hostincem, archou Noemovou, na niž se slétávali opeřenci všeho druhu zblízka i zdálky.

Takže pokračujeme. Chlápek je v šumperáku uprostřed lesa v místnosti s gramofonem, plášť je pryč. Připomínám, že teprve nedávno zjistil, že má osobní AI asistentku v lahvi.

Vzpomněl si na barvoslepého umělce, kyborga Neila Harbissona, který díky voperovaným senzorům vidí barevně a v jiné dimenzi vnímá a tvoří umění. Když mu někdo ve spánku pošle po internetu třeba modrou barvu, jeho sny budou modré nebo se mu bude zdát o azurovém moři a nebi. Jindy ho paleta barev probudí do světa, který se jeví mnohem hezčí než ten současný.

Bylo to dost odlišné místo, kde si všichni šlehali a v poryvech a vlnách burácela hudba. Hodně často to působilo jako válečná zóna, ale pak, když jste se pohybovali dostatečně pomalu, se všechno na okamžik ustálilo, jako němá odpověď na modlitbu, kterou jste zpívali.

Zina se překlopí přes zábradlí a pleskne sebou do potoka. Zalévá ji ta lesní, ta takřka horská voda, co se rodí nahoře v přesličkách, v žulovém masivu, tam v kořenech smrku pamatujícího napoleonská tažení.

Údery se rozléhaly v liduprázdném skalním masivu hlasitými, kovově řezavými stony; jinak vyslovovali pouze nezbytná slůvka velmi tlumeně, i tak stoupalo zřetelně stěnou každičké jejich zasyknutí, hlasitější nádech; prostor mysli otevřel se jim dokořán.

Tohle jediné slovo. Poslední slovo. Výhybka. Kdyby nepronesl tohle jediné slovo, možná bych byl pořád učitel. Neměl bych po těle tolik jizev. Každý den bych se večer vracel ke své ženě.