čí jsi?
ničí?

lampa dechu
se v proudu noci
vzpříčí

ovdovělec po svatební noci
si promnívá sloupané strupy
aby mohl nakojit tu divou zvěř
svou smečku pravou kaší
z mateřské mršiny

Má nejvnitřnější matka, mlčenlivá buňka,
je vzhůru po celý ten noční virvál,
najednou odhodí v dál membránový šátek,
jde dělat pořádek, ať je konečně ticho.

zvláštní bude jenom to,
že si na svoje někdejší rysy
vzpomínáš čím dál tím obtížněji,
máš strach, že zapomeneš svoji tvář
jako tváře dávno neviděných příbuzných…

Na kraj soumrak pad’, když do večerky pro víno jsem šel,
vypláchnul ze srdce žal a neochvějně zítřku vstříc se zahleděl

Hledám muže, co mě usměrní.
Zn.: Žádanku od lékaře mám.

„No. Můžeš mi napsat recenzi. Recenzi svého dosavadního života.“ S tebou je potíž, že nikdy nevím, jak to myslíš, pomyslel jsem si. Jestli vážně, nebo si ze mě utahuješ, nebo se tím celým prostě jen dobře bavíš.

Víte, když bych byl v té kavárně se všemi těmi umělci a intelektuály poněkolikáté, tak by se to opotřebovalo, bylo by to něco normálního nebo alespoň by to bylo normálnější než teď.

Stařena odložila prořídlé povlečení na stůl a odšourala se dva kroky ke dřezu. Opláchla levý ukazovák, automaticky ho zabořila do utěrky na lince a pravou rukou zároveň vypnula plyn na sporáku.

(úryvek z budoucího románu)