Lásko, vidím nás na zápraží
Jak muškát vedle máselnice
Hybnost i energie, vždyť víš, jsou třetí
Neumíš přijímat, nic nedostaneš

řekni mi něco hezkého
ošukám ti nohu
no dobře

dneska nemusíme škrábat naše plechové miláčky
ožralá jsi
ale jen decentně

Po dlouhém týdnu
konečně zase sám doma

s natěsno nasazenýma brýlema
rozjíždí nového Rezidenta

natěšený že může být
zase tady

tváří v tvář všem těm
kulhajícím viditelným hrozbám

ticho je jako když
se po staletích rachotu zastaví stroje
vdechli jsme až příliš vzduchu
když nám kolem trupu povolilo sevření
pocítili jsme: konečně dorůstáme k puknutí

Pomalu, velmi pomalu mu vylévá kávu na rameno, ta mu stéká po hrudi až k pasu, kde se rozlije po jeho ztopoření.

jsme
ledovou tříští
kterou bůh vychrst na zem
kdo todle namíchal
to se nedá pít

Všeho do času
do času všeho
rychle a tiše
kynou a kornatí obrysy
zla důvěrně známého
zla proslule zlého

Zina se překlopí přes zábradlí a pleskne sebou do potoka. Zalévá ji ta lesní, ta takřka horská voda, co se rodí nahoře v přesličkách, v žulovém masivu, tam v kořenech smrku pamatujícího napoleonská tažení.

Údery se rozléhaly v liduprázdném skalním masivu hlasitými, kovově řezavými stony; jinak vyslovovali pouze nezbytná slůvka velmi tlumeně, i tak stoupalo zřetelně stěnou každičké jejich zasyknutí, hlasitější nádech; prostor mysli otevřel se jim dokořán.

Tohle jediné slovo. Poslední slovo. Výhybka. Kdyby nepronesl tohle jediné slovo, možná bych byl pořád učitel. Neměl bych po těle tolik jizev. Každý den bych se večer vracel ke své ženě.

Jenže být pouhým pozorovatelem je dost obtížné, vždyť ani pozorovatelé pozorovatelů neodolají pokušení zahrát si na pozorované pozorovatele pozorovaných pozorovatelů. A tak si koupil stálou lóži v divadle, protože ho moc zajímalo, jak lidé dokážou to pozorované napodobovat, hrát sami sebe.

Ten kaštan tady u té staré pumpy kousek od našeho domu roste nekonečně dlouho. Myslela jsem si, že je to třeba sto let, ale dědeček říkal, že šedesát sedm. Že ho jeho rodiče zasadili, když se narodil, a že má s tím stromem společné kořeny a stárnou spolu. Napadá mě, že u stromu člověk pořádně nevidí, jak roste a stárne, jen najednou vidí, že je starý.

Nejlepší bude, když si zazpíváš nějakou zbožnou píseň nebo májovou litanii k Panence Marii, anebo se tisíckrát po sobě pomodli: Pane Ježíši kyrielejson, pomiluj mě hříšníka, až do tebe ty slova vstoupí a stanou se tvojí součástí.

Všichni lidi bratry sou! zařval na mě soused vykloněnej z vokna v pět ráno a já sem venčil Astičku, tu moji pětiletou fenku. Zíral sem na něj jak na magora! Jediný, co sem byl schopnej udělat, bylo: Co? He?