A zase podzim
pořád dokola na tom samým místě
a stejně se nic neděje.
Nic jsem nesázel sklízet nebudu
každej si hrabe listí co mu patří.

trsy bříz jako kytice zastrkané do hřbitovních váz
na historické kosti zmrzlé místy zasněžené pole
tolik podjezdů nadjezdů a přejezdů zdolává vlak
lámu se jako květ s příliš těžkou hlavou
lámu se dozadu a zbytkové teplo kolem vytváří malý
rybníček roztáté vody

zapiš ten okamžik
zpopelni se v této básni

Ňák nás všechny dostala
Tahle vyjebaná doba
Nakupujem knížky
O tom jak nenakupovat knížky
I poustevník
Lítá letadlem a kliká na Facebooku

Radost nám neznámá
v tobě plane – poznání!
V prsou sídlo má,
vysílený stesk ze zoufalství tmy…

Nejlepší bude, když si zazpíváš nějakou zbožnou píseň nebo májovou litanii k Panence Marii, anebo se tisíckrát po sobě pomodli: Pane Ježíši kyrielejson, pomiluj mě hříšníka, až do tebe ty slova vstoupí a stanou se tvojí součástí.

Všichni lidi bratry sou! zařval na mě soused vykloněnej z vokna v pět ráno a já sem venčil Astičku, tu moji pětiletou fenku. Zíral sem na něj jak na magora! Jediný, co sem byl schopnej udělat, bylo: Co? He?

Pták mu přelétl přímo před očima, a jak jej Harry sledoval, všiml si v okně v nejvyšším patře siluety, která se na něj dívá. Nerozeznal, jestli je to muž, nebo žena, okno bylo příliš vysoko. Osoba navíc stála tak, že za sebou měla těžký, tmavě oranžový závěs (nebo byl červený?).

Ze své profese ví, že pauza je nedílnou, někdy i nejdůležitější součástí čteného textu. Pauza hraje. Teď ale neví, je-li jeho současná situace jen významnou pauzou mezi slovy, nebo spíš bezmocnou odmlkou, případně tichem po technickém selhání, asi jako když autorádio ztratí v příliš dlouhém tunelu signál.