krucinál
vždyť mě znáš!
zdravej jak ryba
jen tu mrtvici
umrtvím
a kdyby něco
vždyť víš:

duch se rozplyne
tělo zetlí a srdce se
promění v jaguára

Dvě prázdný hrobky. Ona mě tam hledá, ale já v tý její nic hledat nebudu.
Tehdy jsem tam umřela. A ona prej v tý svý taky.

„Andulko, myslíš, že babička v tý rakvi byla?“

Vřesové polštářky kokořínských lesů.
Vřesově růžové, jemně fialové.
Do skalních písků pevně vsazené.

Lidé jsou jako mor… lidé jsou opričníci,
co namol opilí bloudí mezi Kasiny,
aby zde za tabák vsadili vlastní plíci.

Žerty stranou, poslechl jsem si ho a ukázalo se, že Kizma má v plánu, že si ho vyhoním, prostě si budu mastit kládu, což je jedno a totéž, a oni budou moje semeno zkoumat pod mikroskopem.

Bum – a bylo to. Celou dobu jsem nebojoval s Marianinou agresivitou, ale s její chemií. Její mozek vyráběl špatné chemikálie. Zneužívala ho, zničila jeho zdravé možnosti. Potřebovala od něj jen, aby jí vytvářel druhý svět. Svět Měsíce.

Sto padesát metrů nad nimi na mírné vyvýšenině pod ochranou stromořadí ležel nehybně muž. Přes tvář se mu táhla bílá jizva, kde střela škrábla kůži a odtrhla lalůček levého ucha. Tmavé vlasy měl nakrátko ostříhané a na spáncích prošedivělé a oči modré a chladné jako ocel. Spatřil, jak kuřákovu tvář ozářil krátký záblesk plamene sirky.

(kapitola z románu Otálení)

„No. Můžeš mi napsat recenzi. Recenzi svého dosavadního života.“ S tebou je potíž, že nikdy nevím, jak to myslíš, pomyslel jsem si. Jestli vážně, nebo si ze mě utahuješ, nebo se tím celým prostě jen dobře bavíš.