Má nejvnitřnější matka, mlčenlivá buňka,
je vzhůru po celý ten noční virvál,
najednou odhodí v dál membránový šátek,
jde dělat pořádek, ať je konečně ticho.

zvláštní bude jenom to,
že si na svoje někdejší rysy
vzpomínáš čím dál tím obtížněji,
máš strach, že zapomeneš svoji tvář
jako tváře dávno neviděných příbuzných…

Na kraj soumrak pad’, když do večerky pro víno jsem šel,
vypláchnul ze srdce žal a neochvějně zítřku vstříc se zahleděl

Hledám muže, co mě usměrní.
Zn.: Žádanku od lékaře mám.

O ženu pečuješ, na loži chroptí,
kůží potažené kosti jen,
na trní oči zděšeně klopíš,
vyskočíš, sotva se ozve sten.

aby sis přečetla začátek
jakéhokoliv příběhu
projeď feed až do konce

Stařena odložila prořídlé povlečení na stůl a odšourala se dva kroky ke dřezu. Opláchla levý ukazovák, automaticky ho zabořila do utěrky na lince a pravou rukou zároveň vypnula plyn na sporáku.

(úryvek z budoucího románu)

Když překrojíme vejpůl svůj spánek, zjišťujeme, že osvobozený duch se vždy nenavazuje na ty údajné divy, které minuty naší bdělosti tak rády hromadí. Daleko víc než draci nebo výbuchy porcelánových sopek mě děsí ty průplachy prázdnotou, jako třeba když sním, že nesním.

V křoví ležela stará koňská lebka; shýbl se, zvedl ji a obracel ji v rukou. Lehká a křehká. Bílá jako papír. Držel ji vsedě na bobku v podvečerním šeru. Zuby jako z kresleného seriálu se viklaly v čelistech. Švy v lebce jako nepravidelné svary mezi kostěnými pláty. Přidušené šumění písku uvnitř, když ji otočil.