Radost nám neznámá
v tobě plane – poznání!
V prsou sídlo má,
vysílený stesk ze zoufalství tmy…

Trilobiti rozšlapaní na prach tvoří i tyto stěny.

My vláční a olejnatí po výměně pižma.

Studujeme stropy a výdechy pavouků.

V podzemí všech světů.

klidně spi
zas přijdou nějaká rána
kdy si přitulíš svou slečnu
postavíš nové lego
budeš pít limonády
jíst burgry
hrozně ji milovat

Nad posekanou loukou tančí poštolky.
Občas si vadí
letmo v letu.
Přikládají křídla k tělu a
trčí do hlubiny.

Ze své profese ví, že pauza je nedílnou, někdy i nejdůležitější součástí čteného textu. Pauza hraje. Teď ale neví, je-li jeho současná situace jen významnou pauzou mezi slovy, nebo spíš bezmocnou odmlkou, případně tichem po technickém selhání, asi jako když autorádio ztratí v příliš dlouhém tunelu signál.

Babi měla ve zvyku jezdit středem silnice, ke kraji uhýbala, jen když se v protisměru objevilo auto, a svou netrpělivost dávala najevo rychlou jízdou a prudkým bržděním.

Žerty stranou, poslechl jsem si ho a ukázalo se, že Kizma má v plánu, že si ho vyhoním, prostě si budu mastit kládu, což je jedno a totéž, a oni budou moje semeno zkoumat pod mikroskopem.

Bum – a bylo to. Celou dobu jsem nebojoval s Marianinou agresivitou, ale s její chemií. Její mozek vyráběl špatné chemikálie. Zneužívala ho, zničila jeho zdravé možnosti. Potřebovala od něj jen, aby jí vytvářel druhý svět. Svět Měsíce.

Sto padesát metrů nad nimi na mírné vyvýšenině pod ochranou stromořadí ležel nehybně muž. Přes tvář se mu táhla bílá jizva, kde střela škrábla kůži a odtrhla lalůček levého ucha. Tmavé vlasy měl nakrátko ostříhané a na spáncích prošedivělé a oči modré a chladné jako ocel. Spatřil, jak kuřákovu tvář ozářil krátký záblesk plamene sirky.