Jsem tvým učitelem, regionálním básníkem, prvokem
v úboru nejvyšší společenské vrstvy. 
Vydělám dost, abych tě dokázal naučil stříhat ušima
a ponorným mixérem hladit jemná líčka cizrnových makléřů.

nedělní dopoledne
schovaná pod peřinou
sousedka klepe řízky

Ano, kdysi, kdesi
byl ráj se zahradou rozkoší
a dalšími místy k odpočinku,
kde bylo možné
si třebas jen na lavičce zdřímnout.
Teď to všechno zrušili
jako nesmysly,
jako omyl!

Sto padesát metrů nad nimi na mírné vyvýšenině pod ochranou stromořadí ležel nehybně muž. Přes tvář se mu táhla bílá jizva, kde střela škrábla kůži a odtrhla lalůček levého ucha. Tmavé vlasy měl nakrátko ostříhané a na spáncích prošedivělé a oči modré a chladné jako ocel. Spatřil, jak kuřákovu tvář ozářil krátký záblesk plamene sirky.

(kapitola z románu Otálení)

„No. Můžeš mi napsat recenzi. Recenzi svého dosavadního života.“ S tebou je potíž, že nikdy nevím, jak to myslíš, pomyslel jsem si. Jestli vážně, nebo si ze mě utahuješ, nebo se tím celým prostě jen dobře bavíš.

Víte, když bych byl v té kavárně se všemi těmi umělci a intelektuály poněkolikáté, tak by se to opotřebovalo, bylo by to něco normálního nebo alespoň by to bylo normálnější než teď.