Muž z Přerova si mne a Mexičanku zamiloval a ještě na peroně v Olomouci bušil na okno našeho kupé a volal: „Ať žije Mexiko!“

Došli jsme spolu k řece času
Trsy vědomí se v ní rozpouštějí
Meandry prostoru
Ostrůvky napadrť
Díváme se do propasti
Její bezednost je protkána tenkými zlatými nitkami
Když do ní padám, tak mě ty nitky chrání
Padám pomaleji
Snáším se jako list

Zavírá oči
A je tu konec světa
Otvírá oči
A je tu jiný svět

prýští ze mne šťávy že bych zachránila Mrtvé moře
jenže nezachrání
jen tvrdne v kalhotkách
a lepí paty k botám
ještě před chvílí jsme byli rajské ovoce
teď jsem jen odkrojek se zplihlými vlasy

Odloučení je živá půda
zvlhčená a bahnitá
nabitá půda
bažina tužeb

A půdy seschlé a zvrásčené
jsou grimasy řehtajícího se šílence
pukají výhradně v ticho
ale půda nezná ticho
a voda taky ne