Milí čtenáři,

v tomto čísle přinášíme rozhovor s Pavlou Horákovou, jejíž román Teorie podivnosti získal nedávno Literu za prózu. Tak jako každý rok, ani letos jsme se vzájemně neušetřili brblání, kdo cenu dostat měl, a nedostal, a kdo cenu dostat neměl, a dostal. Krize přejícnosti? A tak není překvapením, že ani Pavla Horáková ji, soudě dle různých hlasů, dostat neměla (stejně jako ji „neměla“ dostat Radka Denemarková a další). Jako by jinak soudným lidem nebylo dostatečně zjevné, že Magnesia Litera je jenom soutěž, v níž rozhodují jenom lidé (a navíc ještě v jedné každé pětici zdaleka ne všichni jsou literárními kritiky – viz pozoruhodné zamyšlení Miroslava Balaštíka na téma budoucnosti Magnesie Litery v květnovém Hostu). Kolem Magnesie se každoročně dělá rámus, jako by šlo o život. Jenže nejde. A když nejde o život, jde jak známo o hovno.

Z knihy Pavly Horákové jsem dosud četl jenom jednu delší ukázku, a co mě zaujalo okamžitě, je jazyk. Sevřený, koncentrovaný, přesný… Šmrncovní. V románu jde zpravidla kromě jazyka také o příběh, v tomhle to má báseň (zdánlivě) snazší, ježto není příběhu a priori ničím povinována. Nakonec, jak pravil I. M. Jirous, dobrá báseň nemusí obsahovat vůbec nic – až na jedinou věc, a tou je rytmus. A Ivan Diviš je autorem výroku

Není čtenářů poezie, jsou jen její tvůrci.

Číst to lze v jeho Teorii spolehlivosti – mimochodem kdykoli mi padne zrak na název románu Pavly Horákové, vyhrne se ze zákoutí mé mysli také titul řečené Divišovy deníkové bichle, zakousne se a nepustí. Na rozdíl od poezie tedy potřebuje román nejen příběh, ale zdá se, že i čtenáře. A těch přeju Pavle celé voje! Hodně se mi líbí, jak autorka v rozhovoru pro Tvar popisuje proces tvorby, zde by se myslím básníci naopak mohli brumendem přidat:

Jakmile vykonstruuješ fikční svět, začnou ti do něj věci zapadat tak, že se až bojíš. Pak s tebou i vesmír hraje tu hru a nahrává ti. Je to ohromná zábava, ale zároveň z toho máš husí kůži.

Když už je řeč o básnících, velmi vám doporučuji skvostné ukázky z rukopisu „monotematické“ sbírky Zápisky z garsonky Pavla Novotného – skvělého libereckého básníka (a neméně skvělého překladatele, spolu s Nikolou Mizerovou pro Tvar již dlouho překládá na pokračování fascinující Enzensbergerovo Mauzoleum). Ačkoli se snažíme v našem obtýdeníku publikovat poezii nesporně kvalitní, tu a tam na mě něco důvěrně mrkne a přitáhne mou pozornost obzvláště. V tomto čísle na mě takhle lišácky mrkl právě Pavel Novotný, autor těchto groteskně melancholických veršů:

“Když máti kráčela kopcem
nahoru a dolů
do sámošky ze sámošky
v ponču nebo v té své lehké síťovině
pivní lahve jí zvonívaly v igelitce
ty věčné pivní lahve bez etikety
vedle pytlíkového mléka
vedle vajíček v papírovém sáčku
vedle mokrého tvarohu
a měknoucího másla
celej tenhle nákup
a její křehká konstituce
to vše bylo krajně nestabilní.”

Přeji vám opulentní čtení!