1/ Spisovatelka a nadšená vlastenka Eliška Krásnohorská při procházce po vltavském břehu zpozorovala muže plavící po řece dřevo a plna svatého nadšení na plavce s rozmáchlým gestem zavolala: „Dobří voraři, vy poslové našich šumavských hvozdů, kam vy se plavíte?“ Bodrý vorař, bafající z dýmky, si odplivl do stříbropěnné matky českých řek a zahlaholil směrem ke břehu: „Do prdele, milostivá, do prdele!“ 2/ Za socialismu vyvěsili soudruzi na zeď jednoho vesnického hřbitova plakát: „V sobotu brigáda na pletí mrkve v JZD.“ Druhý den se pod plakátem objevil nápis: „Polibte nám prdel s mrkví, my jsme rádi, že jsme mrtví!“ 3/ Jeden kamarád poslal druhému nevyplaceně dopis, kde stálo jen: „Nazdar, jsem zdráv!“  Ten druhý nelenil a poslal kamarádovi zpátky nevyplaceně bednu s kamenem. U balíku byl lístek: „Tenhle kámen mi spadl ze srdce, když jsem se dozvěděl, že jsi zdráv.“ 4/ Ve vagónu metra sedí pán a na klíně má starý telefonní přístroj s vytáčecím číselníkem. Během jízdy po něm ostatní cestující pokukují, zvlášť když si pán přiloží k uchu telefonní sluchátko a začne vytáčet číslo. Pak řekne do mluvítka zvučným hlasem: „Jednu kávu, prosím!“ Cestující se pousmějí. Jaké je však jejich překvapení, když se na další zastávce rozevřou dveře metra a do vagónu vstoupí elegantně ustrojený číšník. Přes předloktí má přehozený bílý látkový ubrousek a v ruce drží stříbrný tác, kde se skví šálek voňavé kávy, z něhož se ještě kouří. „Vaše káva, pane,“ pronese číšník s lehkou úklonou, zatímco cestujícím mohou vypadnout oči z důlků.

První tři příběhy se mohly udát ve skutečnosti, ale také může jít jen o smyšlené anekdoty. Ten čtvrtý se však prokazatelně vydělil z fikčního světa a byl zrealizován. V roce 1987 o legraci s telefonem a kávou v metru přinesla zprávu Večerní Praha a o pět let později ji zaznamenal i Vladimír Bor v publikaci o historii recese. Čeština je totiž, jak známo, jediný jazyk na světě, kde slovo recese neznamená jen hospodářský propad, ale i vtip, co opustil stránky knih či humoristických časopisů a byl uskutečněn v realitě. Anglicky se takový veselý kousek nazývá practical joke, případně prank.

Výraz recese získal svůj druhý význam ve třicátých letech minulého století. Skupina pražských studentů jím nazývala své poťouchlé akce, jako byla sejmna, pouliční snímání cizích klobouků z hlavy, nebo třeba lehna, kdy si študák lehl na ulici, a když se kolem něj srotil dostatek lidí, zvolal „Ať žije Kutná Hora!“, vstal a odešel. Mimochodem, o tři dekády později dělal něco podobného Milan Knížák. Lehl si na ulici, přičemž vedle sebe umístil ceduli s nápisem: „Prosím kolemjdoucí, aby pokud možno při procházení kolem tohoto místa kokrhali.“ Toto konání se už nenazývalo recese, nýbrž happening, a vstoupilo do dějin umění. Ale to už je jiná historie. Buď jak buď, pražští študáci svou recesí svérázný jev pojmenovali, avšak nevynalezli. Existoval dávno předtím i potom. A v našich zeměpisných šířkách se mu neobyčejně dařilo a daří.

Když se v inventuře tohoto interesantního třeštění omezíme jen na Prahu, uvidíme město, kde na Hradě místo prezidentské standarty vlají obří trenýrky, kde lidé stojí frontu před fiktivním hypermarketem i před divadlem, v němž hrají hry neexistujícího velikána, kde komunistické noviny bezděčně gratulují k jubileu čelnému disidentovi, kde protinacističtí odbojáři posílají na gestapo „povinný výtisk“ svého ilegálního časopisu nebo kde ve volbách kandiduje politická strana prosazující „větší přísnost na chudý lid“. Cimrmanologové, řimsologové, frýbovci, Šmidrové, Křižovnická škola, Strana mírného pokroku v mezích zákona, Klub dobráků, banalisti, komínáři, Ztohoven – ti všichni zanechali stopu v pražských ulicích, budovách i na komínech.

Recesisté zvaní „blázni na svobodě“ či „básníci života“ se rekrutují z řad studentů, herců, muzikantů, výtvarníků, ale i zcela obyčejných lidí – většinou mužů, neboť recesistek je pomálu. Rádi se houfují do spolků, s oblibou vytvářejí různé kulty či celé smyšlené státy. Recese většinou nemá podobu knihy, filmu nebo obrazu, nýbrž akce, za niž se nevyplácí honorář, nepočítáme-li soudní pře či pobyt za katrem. Ač zrozena u Vltavy, expandovala tuzemská recese do světa i do vesmíru. Původně dejvická latrinálie Servít je vůl se objevila na Eiffelově věži, v newyorském metru i na polární stanici v Antarktidě – a asteroid obíhající mezi Marsem a Jupiterem dostal nikoli náhodou název Járacimrman.

Je zajímavé sledovat, jak fenomén recese zasahuje i do historie. Svobodomyslné a do značné míry recesistické studentské slavnosti majáles se staly v šedesátých letech předzvěstí pražského jara. Dramatické události v srpnu 1968 i v listopadu 1989 taktéž vykazovaly notné prvky recese od odstraňování uličních cedulí přes vtipná pouliční hesla až po neexistujícího mrtvého studenta Martina Šmída, který vlastně celý protikomunistický převrat zažehl a stal se jakýmsi Járou Cimrmanem sametové revoluce. A krásné příběhy psala recese i v osobní historii. Na mysli mám kupříkladu emigraci komika Járy Kohouta, který v roce 1948 „fouknul“ do Německa o pauze svého představení pro pohraničníky v Aši, když krátce předtím chodil se svíčkou po jevišti a výsměšně deklamoval: „Já fouknu, já fouknu!“

Půvabný je též příběh jihlavského rodáka Vladimíra Kříže, jenž se roku 1976 v humoristickém časopise Dikobraz dočetl o recesistickém státečku River Hutt, který o šest let dříve založil jistý australský farmář. Tento vtipálek byl nespokojený s výší daní, které odváděl státu, a tak prohlásil svůj pozemek za nezávislé knížectví, jež nepodléhá zákonům Austrálie. Tamní úřady na jeho žert nijak nereagovaly, a tak se farmář hrou na vlastní stát bavil po mnoho let. A milý pan Kříž tehdy nelenil a napsal dopis samozvanému knížeti, který ho promptně jmenoval konzulem a poslal mu jakési bizarní dekrety. Jediný konzulát státu River Hutt v zemích socialismu měl sídlo v Jihlavě. A jelikož pan Kříž nechtěl zůstat ve znormalizované komunistické vlasti až do smrti, vyrobil si za pomoci písmen z dětské tiskárničky a vykrajovátka na nudle diplomatický pas i s pečetí. Díky němu a knížecím dekretům smyšleného státu River Hutt vycestoval roku 1984 přes Jugoslávii na Západ. Realizovaný vtip par excellence.