Krize, války, autoritářské zvraty, návrat ke konzervativnímu útlaku. Kde v takové době hledat naději a co to vůbec je? Je naděje pasivním očekáváním lepších zítřků, luxusem, nebo naopak břemenem a aktivním postojem, který sice může přinášet zklamání, ale bez něhož v určitých chvílích nelze přežít? Otázky týkající se naděje v celé její mnohoznačnosti se staly hlavní myšlenkou letošního festivalu FALL v Centru současného umění DOX.

I tento rok festival kromě výstav, workshopů a autorských čtení nabídl návštěvníkům debaty, v nichž se ve stínu širokého pojmu naděje potkaly české i zahraniční osobnosti literárního světa nad otázkami umělecké svobody, paměti a odpovědnosti spisovatelů v době politických krizí.

Naděje a nadějnost

Páteční debata Ceny literární kritiky se na hlavní motiv celého festivalu soustředila už od samého začátku. Jakým způsobem dokáže literatura vytvářet a uchovávat naději v nesnadné době? Co znamená být nadějný? Podobným otázkám podrobila Blanka Činátlová mladou generaci literárních kritiků, zastoupenou Barborou Vackovou, Janem Musilem a Kryštofem Mecem.

Musil odmítl chápat naději v literatuře jako pouhou tematičnost či naivní šťastné konce. Propojil ji se samotným stylem a formou vyprávění: „V kontextu literatury pro mě naděje není něco, co bych hledal v rovině obsahu – jestli se kniha snaží vyjadřovat naději, nebo beznaděj. Zajímá mě spíš v rovině stylu. Calvino ve své esejistice interpretuje mýtus o Perseovi, který musel bojovat s Medúzou, jejíž přímý pohled proměňoval lidi v kámen. Dnes máme kolem sebe spoustu věcí, na které když se podíváme přímo, máme tendenci zkamenět a být paralyzovaní. Perseus na to šel chytře skrze lesklý štít – nahlížel na hrůzu nepřímo. A to je pro mě naděje v literatuře. Měla by nám umožnit jakýsi skok od skutečnosti k možnosti. Totiž zdrcující skutečnost nahlédnout stylově nově, skokem radosti, který otevírá víc než jen to, s čím se musíme vyrovnávat.“

Vacková zase vidí naději v návratu k čistému, dětskému úžasu ze čtení, který dokáže proměnit osobní pohled jednotlivce: „Pro mě je naděje spojená s knihami, které ve mně vyvolávají stejně intenzivní emoce jako ty, co jsem četla jako dítě. Pocit, že cizí příběh mi zcela mění perspektivu a zasahuje mě způsobem, který mě po dočtení promění. Tehdy nabývám dojmu, že skrze literaturu prožívám opravdovou naději.“

Naděje se ale může skrývat i v samotné kvalitě psaní: „Když mi v životě nebylo nejlíp a byl jsem apatický, přečetl jsem si fakt dobrou knížku – a nemusely to být příběhy se šťastným koncem. Pokud je ještě možné takto dobře psát a takto dobré věci číst, naděje v tomto světě prostě existuje,“ odhalil svůj zdroj naděje Mec.

Všichni tři mladí kritici se ovšem ostře vymezili proti představě „nadějnosti“ v literárněkritické praxi, kde se toto adjektivum v souvislosti se začínajícími autory stává nadužívaným a nicneříkajícím označením. Podle Mece i Vackové tento způsob hodnocení odvádí pozornost od konkrétního díla k jakési pomyslné budoucí kariéře. Jde spíše o nálepku, která často hodnotí to, čím kniha není, namísto toho, čím je.

V očích Vackové slovo „nadějný“ působí v literární kritice spíše blahosklonně než jako skutečné hodnocení. „Vyvolává to dojem: ‚Já vás teď z piedestalu označím, že když se ještě budete snažit, tak to časem bude dobrý.‘ Mrzí mě ten odklon od aktuálního díla k budoucí kariéře autora. Staví to mezi knihami měřitelné vztahy, které ztrácejí smysl, chceme-li hlouběji reflektovat umění.“ Musil odlehčil debatu představou, že by se „nadějnost“ spojovaná s nastupujícími autory hledala i v dílech už etablovaných spisovatelů:

Představte si, že vyjde kniha Jáchymu Topolovi a my se budeme ptát: ‚Je to nadějné?‘ 

Uprchlíkem ve vlastní zemi

Od literární kritiky se festival přesunul k otázce politického útlaku. Gruzínský básník Paata Šamugia v rozhovoru s Michalem Tallem otevřel téma tlaku na umělce, cenzury a role literatury v dnešní Gruzii.

Šamugia, rodák z Abcházie, odkud byl vyhoštěn, se označuje za „uprchlíka ve vlastní zemi“. Jeho tvorba vyvolávala kontroverze už od samého počátku. Před dvaceti lety publikoval debutovou sbírku Anti-tygří kůže (parafrázující gruzínský národní epos Muž v tygří kůži). Kniha ostře ironizovala národní mýty i ortodoxní církevní dogma, což vedlo k výhrůžkám smrtí a k veřejnému pálení jeho knih organizovanému radikálními náboženskými spolky. „Byl jsem tehdy student a chtěl jsem prostě udělat přesný opak toho, co mě učili profesoři na univerzitě – nabídnout živou literaturu místo stereotypů. Nečekal jsem, že to zajde tak daleko. Ale když se na to dívám dnes, nelituji. Je to součást mé biografie.“

Dnes však gruzínská literární scéna čelí daleko systémovější hrozbě než náboženským fanatikům – vládnoucí proruské straně Gruzínský sen. Šamugia detailně popsal, jak se režim snaží zlikvidovat nevládní organizace, nezávislá média a nepohodlné umělce. Připomněl, že v gruzínských vězeních je dnes uvězněná řada jeho přátel – básník Zviad Ratiani, divadelníci, hudebníci i novináři. On sám pak strávil v minulém roce pět dní ve vazbě za blokování dopravy během mírových protestů. „Ideologie se šíří slovy. Lidé, kteří slouží slovům, jsou pro diktátory hlavními terči. Stalin říkal, že spisovatelé jsou inženýři lidských duší – buď si je uplatil luxusem, nebo je poslal na Sibiř či popravil. Dnešní gruzínská vláda se snaží o totéž, ale má obrovský problém, protože většina gruzínských spisovatelů s ní odmítá spolupracovat. Režim se marně snaží vytvořit vlastní oficiální scénu, ale tyto podplacené autory nikdo nečte. Básníkem totiž nejde člověka jen tak jmenovat.“

Právě básníci jsou v Gruzii nesmírně populární. Dokonce natolik, že je lidé poznávají na ulici. Výjimečné postavení poezie nad prózou pramení z historie země.

„Má to hluboké kořeny. V Gruzii psali poezii téměř všichni naši králové – třeba David IV. Budovatel ve 12. století byl velkým králem i básníkem. Básníky byli vůdci národního obrození v 19. století a básníkem byl i náš první postsovětský prezident Zviad Gamsachurdia. V Gruzii píše básně skoro každý, je to součást naší identity.“

Svou vlastní poezii pak Šamugia charakterizoval jako spojení humoru, sebeironie a hluboké tragiky: „Používám satiru k vyvážení temného pozadí. Moje básně jsou milostné i politické zároveň, protože politická situace formuje vaše myšlení a nelze ji ignorovat.“

I přes tíživou situaci, ve které se sám Šamugia a jeho země nachází, však básníka stále neopustila naděje:

Naše situace je těžká, neustále čelíme tlaku. Ale náš protest pokračuje každý den. Pomáhá nám také mezinárodní kulturní debata a podpora. Doufám, že naši zemi dokážeme změnit. Nevím sice jak a moje naděje na změnu je možná iracionální, ale věřím, že většina skutečných nadějí v lidských dějinách je iracionální. A přesto se některé z nich naplní.

Naděje jako luxus

V jedné z mnoha debat festivalu představila světově uznávaná finsko-estonská autorka Sofi Oksanen v rozhovoru s překladatelkou Jitkou Hanušovou svou nejnovější knihu esejů Iluze rozpadu: Putinova válka proti ženám. Oksanen má za sebou řadu prozaických bestsellerů, jako je Očista či Stalinovy krávy. Její nová kniha je ovšem pojatá formou esejí, jejichž základy položila autorka při projevu na konferenci Nobelovy akademie ve Stockholmu. Tato forma na rozdíl od beletrie umožnila pojmenovat věci bez obalu, tak jak jsou: „Psala jsem o dekolonizaci a Rusku v románech přes dvacet let, ale moje postavy nemohly používat moderní pojmy jako dekolonizace nebo imperiální válka, protože by to v dané době znělo neautenticky. Tentokrát jsem ale chtěla použít přímá slova. Metafory vám proti raketám nepomohou.“

Oksanen zdůraznila, že západní veřejnosti uniká klíčový rozměr války na Ukrajině. Ukrajinská „revoluce důstojnosti“ na kyjevském Majdanu byla kromě boje za dodržování principů právního demokratického státu také bojem za zrovnoprávnění žen a sexuálních menšin. Ruský režim se naopak přiklonil zpět k ultrakonzervativnosti a sexuálnímu násilí, které využívá jako méně zřejmou zbraň.

„Pokud kontrolujete těla žen, kontrolujete budoucnost. Totalitní režimy potřebují vojáky a ženy rodí vojáky. Kontrola nad ženami je zároveň způsob, jak je udržet mimo sféru rozhodování a moci. Sexuální násilí ve válce je levné, efektivní a traumatizuje společnost po celé generace,“ přiblížila ruskou skutečnost Oksanen. Kromě toho poukázala také na masivní ničení ukrajinské kultury – ruské údery zničily miliony ukrajinských knih, školních učebnic i celá nakladatelství v Charkově a Kyjevě.

„Zničit knižní sklady znamená zasáhnout ekonomiku nakladatelství, ale symbolicky jde o útok na paměť a vzdělání. Národ zničíte tím, že zničíte jeho paměť.“

Paměť, připomínání minulosti a vzdělávání je podle Oksanen v dnešní době klíčem k odolnosti demokratických zemí. Sama vyrůstala mezi demokratickým Finskem a Sovětským svazem, kde už děti intuitivně pociťovaly nutnost o jistých věcech mlčet. Tato vzpomínka autorce pomáhá se ostře vymezit proti nostalgii po „sovětských časech“.

Podobně ostře se pak do jisté míry autorka vymezila vůči naději, která je podle ní v současnosti spíše něčím vedlejším, jakýmsi luxusem, který si ne každý může dovolit.

Mám pocit, že naděje je jako nástěnná dekorace. Abyste ale mohli mít tuto nástěnnou dekoraci, nejprve musíte mít tu stěnu a stabilní dům. Ti, kteří si tento luxus mohou dovolit, mají zodpovědnost a povinnost zajistit, aby byly chráněny i domovy ostatních lidí. […] Každý občan v demokracii má sílu – může jít k volbám, ptát se svých politiků a odmítnout lhostejnost.

Dějinný optimismus

Na téma ruské agrese navázala ukrajinská básnířka a spisovatelka Oksana Zabužko v debatě s Marií Iljašenko. Na rozdíl od Sofi Oksanen však ukrajinská autorka k problematice naděje přistoupila s větším optimismem – už sama její nejnovější kniha Nejdelší cesta totiž nabízí hluboký historický a filosofický vhled, ve kterém se naděje prolíná s vírou v dějinnou spravedlnost.

Zabužko zdůraznila, že základním předpokladem k uchování naděje je odvaha pojmenovávat věci pravými jmény a nepropadat manipulativnímu jazyku propagandy: „Když do vašeho domu vtrhne lupič, chce vás okrást, znásilnit ženu, ukrást děti a dům zapálit a vy vezmete sekeru, abyste se bránil, není to ‚konflikt‘. Je to loupežné přepadení. A Vladimir Putin není partner k jednání, je to sériový vrah. Pokud ho takto pojmenujeme, přístup médií i politiků se musí změnit. Se sériovým vrahem se nevyjednává, ten se musí zastavit.“

Další sílu pak autorce dodává ukrajinská schopnost bleskové horizontální solidarity. Zatímco ruský režim je umělým politickým konstruktem závislým na diktátorské vertikále, Ukrajinci disponují tisíciletou kulturní kontinuitou. Jakmile přijde hrozba, společnost se promění v pevnou síť vzájemné pomoci.

Svoji osobní naději pak definovala skrze koncept T. S. Eliota – jako smysl pro dějiny:

V zimě roku 2014 jsem prožívala těžké období, kdy neexistovaly racionální argumenty, že to přežijeme. Tehdy mě zachránila víra a hluboký pocit, že Bůh s námi má ještě plány, že naše role v tomto scénáři neskončila. Tento ontologický optimismus mi dává sílu.

Psaní jako jediný domov

Do jiné, ale násilím rovněž zasažené oblasti přenesla návštěvníky festivalu debata s palestinským básníkem Ghájathem Almadhúnem. Rodák ze syrského Damašku, dnes žijící střídavě v Berlíně a Stockholmu, poskytl ironický vhled do svého života jakožto člověka, který přišel o mnoho a který zároveň ztělesňuje představu „stále putujícího básníka“ z Koránu.

Almadhún o ztrátě a válce píše s ironií a černým humorem. Své básně označuje za milostné, přestože v nich hrají zásadní roli zkušenosti s válkou, exilem, ztrátou dvou domovů (Sýrie a Palestiny) a smrtí. „Všechny moje básně jsou milostné básně v podobě nočních můr. Manipuluju s jazykem, znejišťuju čtenáře, hraju si s fakty pod čarou, které vypadají jako z Wikipedie, ale často jsou to metafory. Když Středozemní moře požíralo těla mých přátel utíkajících ze Sýrie, jedl jsem na ostrově Rhodos rybu a najednou měla chuť jako Syřan. To není cynismus, to je způsob, jak nezešílet. Humor a ironie jsou obranný mechanismus proti nesnesitelné realitě.“

V určitých chvílích se publiku v jinak odlehčených Almadhúnových slovech hledal humor a naděje zcela marně. Zejména když vzpomínal na osobní ztráty a krize spojené s událostmi 7. října 2023 a tím, co následovalo. „Byl to průsečík dvou věcí: na jedné straně citové vyhoření – kvůli genocidě mi umírali bratranci a sestřenice – a na straně druhé existenciální krize. Utekl jsem přece před diktaturou za svobodou slova, jen aby mě následně německý, evropský, zkrátka západní svět umlčel. Úplně jsem se zhroutil, ztratil jsem veškerou naději. Jak je to možné? Uteču před diktaturou, abych byl nakonec umlčen v demokracii? A nemám k dispozici nástroje, jak se bránit. Vím, jak bojovat v totalitním režimu – na to jsem si ty nástroje vyvinul. Ale v demokracii, kde smí mluvit každý, se ocitáte v úplně jiné situaci…“

I přesto, že na nějakou dobu ztratil spolu s nadějí i schopnost psát, k poezii se nakonec vrátil jako k zásadnímu nástroji přežití. Aby podtrhnul osobní význam psaní, využil citát Theodora Adorna, který říká, že „pro člověka, který už nemá vlast, se domovem stává psaní“.

Přestože Almadhún svůj výstup neustále prokládal humorem, přiznal, že klasický optimismus u něj nenajdeme. „Nejsem optimistický, nevěřím, že existuje naděje – a právě to mi dává naději pokračovat.“ Vzápětí však se smíchem dodal, že existuje také jiná, levnější varianta naděje – pravidelná koupě losu do loterie.

Udělat tu správnou věc

Festival uzavřela mezinárodní panelová diskuse uspořádaná k poctě nedožitých 90. narozenin Václava Havla. Pod vedením moderátorky Azadeh Kangarani se na pódiu vzducholodi Gulliver setkali irský aktivista Bill Shipsey, Oksana Zabužko, běloruský disident Maksim Znak a turecký hudebník a spisovatel Zülfü Livaneli.

Diskuse nahlédla naději skrze Havlovo pojetí „moci bezmocných“ a břemene, které s sebou nese odpovědné jednání. Svědectví Maksima Znaka, který strávil pět let v běloruském vězení a desítky dní v bezčasí samotky, nabídlo ukázku toho, k čemu mohou vést malá rozhodnutí pro dobrou věc.

Vězení se vás snaží dehumanizovat a proměnit v objekt. Seberou vám jméno, šaty, čas. Pro mě bylo klíčové zůstat subjektem. A nástrojem v boji proti týrání časem se stala naděje přetavená do tvorby. Na samotce jsem skládal romány a básně. V hlavě jsem přeložil do běloruštiny 167 písní. Když člověk nemá co dělat, když jen sedí a čeká, právě tehdy se může dostavit šílenství. Čas vás rozdrtí, pokud mu to dovolíte. Proto musíte každou minutu svého bytí naplňovat smyslem. To obnáší břemeno naděje – je to aktivní život, nikoliv pouhé čekání.

Livaneli, který prošel vězením, exilem a následně i funkcí v politice, zdůraznil, že umělci a veřejně činní lidé mají povinnost uchovávat a šířit naději: „Lékař nemůže říct pacientovi: ‚Jděte domů a umřete.‘ A ani my nesmíme společnosti říkat, že je všechno ztraceno. Věříme v aktivní naději. Lidstvo nepostupuje lineárně, ale klikatě. Nesmíme podléhat iluzi, že když se naše krátké životy zrovna trefí do sestupné křivky dějin, znamená to konec světa.“

Shipsey zase připomněl Havlův odkaz a zdůraznil, že naděje není pasivní sentiment, nýbrž rozhodnutí jednat a že právě malá rozhodnutí proti nespravedlnosti mohou – podobně jako u Maksima Znaka – vést k velkým změnám: „Václav Havel nám ukázal, že naděje spočívá v ochotě udělat správnou věc bez ohledu na to, jaký bude výsledek. Dnes nečelíme souboji Východu proti Západu, komunismu proti kapitalismu, ale souboji těch, kdo věří ve svobodu a lidskou důstojnost, proti autoritářům. Naší nadějí je živá občanská společnost. Když obyčejní lidé udělají malé kroky – napíšou dopis, vyjdou do ulic, odmítnou lež –, systém útlaku se začne hroutit.“