V tomto bodě je užitečné zmínit, že inspirací pro název knihy Ženská práce se stala píseň právě Kate Bush „This Woman’s Work“. Vydala ji v roce 1989, ale už o rok dříve podkreslovala scénu komplikovaného traumatického porodu ve filmu She’s Having a Baby (režie John Hughes). Tzv. ženská práce má zkrátka mnoho, mnoho významů a její optikou můžeme nahlížet uměleckou, technickou nebo kteroukoliv jinou oblast naší současnosti i minulosti a revidovat tak dějiny, doposud předkládané převážně mužskou perspektivou.

Mám dojem, že celou dobu sleduju motiv lidského těla v tomhle světě. Jak se k němu vztahujeme, jak nás limituje, jako by nám bylo skoro až přítěží. Tělo nás z lecčeho usvědčuje. Z toho, že jsme smrtelní, že stárneme. Je to taky svého druhu mechanismus, struktura, se kterou moji hrdinové ve všech těch knihách vedou nějaký druh zápasu.

Hrdinou je jeden z prvních domestikovaných psů. Vlastně je to štěně, které bylo pohřbeno spolu s mladou, bezdětnou ženou. Ona je nahá, svinutá do klubíčka jako dřímající pes. Štěně se k ní vší silou tiskne. A ona na něj položila ruku, jako kdyby toho mrňouse chtěla chránit a utěšovat současně. Pohřbeni byli bez jediného votivního předmětu, ačkoliv šlo o rituální pohřeb. Takto je roku 1954 našli archeologové.

Pro mého otce jako muže určité generace, jak jsem ho poznala, slabost neexistovala. Nesměla existovat a člověk musel pokračovat dál, dokud se buď nezhroutil sám, nebo dokud všechno neexplodovalo. Ale to není zdravé a žádný člověk to nevydrží. A to nikomu neprospívá. Síla je sice důležitá, ale přimíchat k ní trochu slabosti není na škodu.

Obecně když s něčím jdu ven, ať už je to nová písnička, nebo nová sbírka, tak se vždycky koukám na tu starší a chci, aby byla lepší. Fakt to tady nechci zaplevelit, takže kdybych neviděl nějaký posun, ať už tematický, nebo v tom psaní, tak bych to prostě nedělal. Jednou bych chtěl napsat dvouaktovku, prostě velkou divadelní hru.