Nizozemská autorka Annet Schaap (1965) sebevědomě vtrhla do českého literárního světa svou prvotinou Lampička v roce 2022 (Baobab, překlad Radka Smejkalová, recenze vyšla ve Tvaru 20/2022). Nyní se vrací se stejnou silou v románu Cvrček.

Poznávám její styl a rukopis i její zaujetí Hansem Christianem Andersenem. Hltám Cvrčka nenasytně a bez dechu. Utápím se v tom skvostném čtenářském zážitku i ve výtvarné a grafické kráse ilustrací Jindřicha Janíčka. Smekám před prací překladatelky Magdy de Bruin Hüblové i před jazykovou redakcí Kristiny Nesvedové a Jiřího Dvořáka. Vyváženost a jazyková bravura, přesnost a cit, které v tomto překladu nacházím, ukazují nejen práci, ale také osobní zaujetí.

Text je lehoučký i přes svou obdivuhodnou výrazovou bohatost, skvěle se čte i předčítá. Krátké věty a kapitoly čítající vždy jen pár stránek nás udržují ve střehu a napětí. Hojnost přímé řeči podporuje dynamiku, ale nezpůsobí, že se v konverzacích ztratíme. Každá postava má svá vyjadřovací specifika – hovorový jazyk kapitána Berga, občasné zadrhávání Cvrčkovo, upjaté, formální vyjadřování slečny Amálie.

Formát Cvrčka dokazuje, že to jde, že text románu pro starší děti může být atraktivní i pro méně zdatné čtenáře, a přitom literárně výjimečný a dostatečně poutavý pro náročného dospělého.

Už ve své první knize Annet Schaap umně užívá motivy z literární klasiky. Notoricky známé ale přetváří neotřelým způsobem, jako by postavy, příběhy i místa zbavila původní stafáže a naplnila je novými myšlenkami a emocionálním nábojem. Vítáme staré přátele, to ale neznamená, že bychom četli stejný příběh.

Kromě Andersena nacházíme ve Cvrčkovi i ozvuky další literární klasiky. Prosakují sem i díla anglické autorky Frances Hodgson Burnett Tajemná zahrada a Malá princezna, dobrodružný román Nechtěli jsme na moře Arthura Ransoma nebo dokonce Ptáci Daphne du Maurier.

To, že jde o (d)úmyslnou hru s naší pamětí, nikoli o oportunistické vykrádání, dokládá i fakt, že se autorka několika zmínkami vrací i ke své první knize – nacházíme tu tajemný maják, mořské panny i ambivalentní vztah člověka k bizarním deformacím a nedokonalostem.

Autorčino vyprávění je jako moře, které hraje důležitou roli jak v Andersenově pohádce, tak ve Cvrčkovi. Vlní se a šplouchá, mění barvy, šumí i burácí. Autorka nám přiznaně předkládá známou Elizu/Elišku a mává na nás bílým labutím křídlem nejmladšího bratříčka, ale vlna, na které nás příboj jejího vyprávění nese, se náhle zlomí a šplíchne nám do obličeje překvapující spršku, která hlavní hrdiny promění.

Hned v úvodu jasně naznačí, že dnes nemáme co do činění s unylou, mučednickou „Eliškou“, ale s akční Elizou, která si jde za svým s pohádkovým odhodláním, ale také s emancipovanou rozhodností. Nebojí se ostříhat si krásné vlasy, v okamžiku nouze je ochotná krást a hned v první kapitole si nechá v zaplivané přístavní špeluňce za poslední peníze vytetovat na stehno jména svých ztracených bratrů. Vymezování se vůči Andersonovu popisu vztahu mužů a žen, který byl poplatný době, je znát i na mnoha dalších místech. Staví se i proti pohádkovému determinismu a na příkladu hokynáře Rozenhouta i nejmladšího labutího brášky Billyho ukazuje, že každý má možnost zvolit si, jakou cestou se vydá, i když to často není volba lehká. Autorka tak s úctou vzdává pohádce hold, ale zároveň jednoznačně deklaruje, že doba se změnila.

Cvrček není novodobou verzí původní pohádky, je svébytným příběhem odvahy a sourozenecké lásky. Autorka staví na stejném základě, ale je mnohem realističtější v popisu vztahů a rodinných konstelací. Andersena a jeho dobu používá jako inspiraci a kulisu, ale nechává promlouvat a jednat postavy ze současného světa. Vědomě jde proti pohádkové jednoznačnosti a s nádechem naturalismu bourá ideály čistoty.

Čistota samotná je zde vnímána jako něco falešného a vyumělkovaného, nedosažitelná neposkvrněnost, pohádka. Ukoptěnost oproti tomu ukazuje na realitu každodenního sveřepého pinožení se, které z podstaty nelze vykonávat bez kapky potu, puchýřů a mastných skvrn.

Autorka vypichuje nefunkční starosvětské principy, dovoluje postavám, aby se odpoutaly od své pohádkové premisy, aby se vyvíjely, ne aby ploše setrvávaly ve známém statu quo. Pranýřuje, ale také odpouští.

Černobílé pohádkové dobro a zlo doplňuje stovkami odstínů dalších barev a předkládá postavy nedokonalé, chybující, ale přesto lásky hodné. Ukazuje jako jin a jang záblesk logiky v konání záporných postav a střípky temnoty v činech těch kladných. Chvíli lomíme rukama nad nezodpovědností Elizy, chvíli přikyvujeme feministicky laděným úvahám čarodějnice z pouťového stanu. Jsou to postavy, ke kterým přilneme. Radujeme se s nimi, smějeme i pláčeme. Nemilujeme je bezvýhradně, ale opravdově.

Přestože Divoké labutě ve Cvrčkovi poznáváme, neznamená to, že jsou nám předem odhalena tajemství jeho příběhu. Nejsme schopni predikovat, kam se kroky postav vydají – bude to v souladu s očekávaným konceptem, nebo se mu autorka naopak postaví a pošle své hrdiny jiným směrem? Formát příběhu „na gumě“, která se napíná a smršťuje, udržuje naši stoprocentní pozornost. Nenechává nás vydechnout, žene nás lačně na další stránky.

Číst Cvrčka je jako vzpomenout si na dětství. Ale zároveň je to jako účastnit se filosofické diskuse, která pohádky obrací vzhůru nohama i rubem ven. Tam, kde pohádky chtějí zjednodušit, definovat, zobecnit a ponaučit, Schaap připomíná, že právě generalizace a dělení světa na správnou a špatnou polovinu je paralyzující a nebezpečné. Ve váženém Jamesovi Tackerovi odhaluje nahou nedokonalost pohádkové mužské nadřazenosti. V hamižné Holubičce snímá kletbu čarodějnictví z žen, které se rozhodly nečekat v koutě a vzít osud do vlastních rukou. Ve slečně učitelce Amálii odsuzuje zatajování a tutlání rodinných tragédií. V komicky prudérním ukřižovaném nenápadně vytahuje na světlo náboženský dogmatismus. V Bílých útesech poukazuje na ostrakizaci členů společnosti, kteří nezapadají do konformních společenských kategorií. V Elize a Cvrčkovi vyzdvihuje dítě jako tvora silného, ale stále vyžadujícího pozornost a péči, tvora, jemuž bychom se měli více věnovat.

Když dítě ztratí rodiče, je z něj sirotek, po zemřelém manželovi nebo manželce zůstane vdova nebo vdovec. Ale kdo přijde o děti nebo o bratry, neříká se mu zničehonic jinak: není z něj lichý otec, osiřelá matka, neségra.
s. 151

Pohádky mají začátek a konec. Cvrček nám ukazuje, že skutečný život není jen pohybem z místa A do místa B, ale věčným cyklickým kolotáním.

„,Ale když je to tam tak báječné, proč tam tedy nezůstanete?‘ Slečna Amálie se zase přihrne na palubu. […]

,To přece chápe každý malý dítě, dámo. Jakmile je člověk tam, stane se z toho tady. A tady se změní na tam. […] A co má člověk tady? Písek, hlad a zimu. Plíživý noční myšlenky. […] No jo vlastně, tam to přeci jen nebylo tak zlý.‘

,Tam?‘

,Tady, rozumíte? Je tam možná nuda, ale dá se to vydržet. Když má člověk žemle s úhořem. Hospůdky, vlněný ponožky. A najednou se tam zdá slunce zase teplejší a měsíc hezčí než tady. No. Takže.‘

,Takže co?‘

,Takže to člověk obrátí. A plaví se zase nazpátek.‘

,Ale…‘ namítne slečna Amálie nazlobeně. ,Tak to vás to pořád někam žene.‘ ,Přesně tak. […] Pořád mě to někam žene.‘ “ (s. 250–251)

Cvrček je další sebevědomou připomínkou síly současné holandské literatury určené dětem a je nesporně jednou z nejvýraznějších knih letošního podzimu. Pro děti i pro dospělé.