„Já se vás ptám, protože by mě zajímalo…,“ objevuje se docela často v otázkách novinářů. Myslí si opravdu, že jsou oni tím zlatým hřebem rozhovoru? Že čtenář je zvědav na to, co je osobně zajímá? Nečte čtenář novin náhodou rozhovor kvůli dotazované osobě?

Je smyslem rozhovoru dát nahlédnout do myšlení interviewovaného člověka a nechat ho říct veřejnosti, co si myslí a proč, nebo jím je vytvořit piedestal pro novináře, okno ke zviditelnění jeho ega? Není rolí novináře z toho člověka naproti něco zajímavého vytáhnout a sám zůstat v pozadí? Otázky jsou přeci podpůrná berlička, v konečné tištěné podobě by měly být co nejkratší a neutrální, důležité jsou odpovědi.

Nikdy jsem nepochopil, proč se jeden dosti sledovaný pořad jmenuje „Ptám se já“. Lze to vnímat jinak než jako narcismus?

Dobrá novinařina, ať už veřejnoprávní, nebo soukromá, je službou veřejnosti, zprostředkovatelem mezi otázkami, které se honí hlavou čtenáři, a dotazovaným. Je to služba druhým, nikoli způsob, jak si honit triko. Samozřejmě že novinář nenastavuje mikrofon proto, aby si jeho protějšek vykládal cokoli, co ho ukáže v růžovém světle, ale aby ho přitlačil k faktům. Čtenáře ovšem zajímají tato fakta, a nikoli s jakými osobními pocity se k nim žurnalista prodírá.

Jsou také rozhovory, které se snaží vypadat jako souboj dvou rovnocenných soupeřů, kdy novinář usiluje dostat dotazovaného politika na lopatky. Kdy je cítit, že se ho nesnaží přimáčknout ke zdi proto, aby z něj dostal pro veřejnost nějakou informaci, kterou by ten nejraději zatloukl, ale že ho chce prostě porazit. Pro svoji větší slávu. Narcismus.

Jinou floskulí je „Podle mě…“ Zase to já, já. Kdysi kolegové v diplomacii přijímali nového pracovníka, mladíka, který na otázku ohledně nějaké mezinárodní situace hned začal tím „Podle mě…“. A byl zaskočen, když ho zarazili s tím, že zahraniční partnery nebude zajímat, co si on o něčem myslí, ale že od něj budou očekávat věcnou analýzu a hlavně oficiální názor jeho státu, nikoli pocity jeho já.

Jdete na udílení ceny velké osobnosti. Je samozřejmě laudatio, projev, který má oslavence vykreslit v nejrůznějších aspektech jeho života a vysvětlit, proč se dává ocenění zrovna jemu. Místo toho ale uslyšíte, kdy se řečník s oslavencem poprvé potkal, co si o něm pomyslel, jak na něho dotyčný zapůsobil, co mu řekl. Já ve všech možných pádech.

Proč o tom píšu: ve společnosti se na nás stále víc ze všech stran valí sebestřednost. Tam, kde by se slušelo ustoupit do pozadí a mít na mysli veřejný zájem, je jen já. Souvisí to samozřejmě se stálým zdůrazňováním jedince, jeho osobních práv, s atomizací společnosti, s tím, že každý má dojem, že má svůj „názor“ a že ho může hned hodit na sítě, i s dlouho velebenou privatizací kdysi obecního majetku do rukou jednotlivce.

V české kotlině se moc nenosí mluvit o zájmu celku, o službě společnosti, státu. Angličané mají pro toho, komu se česky říká hanlivě „úředník“, krásný termín „civil servant“. Není odvozen od „úřadu“, je to „služebník pro občany“.

V Čechách a na Moravě chce každou chvíli nějaký politik stavy úředníků, tedy státních zaměstnanců, snížit. V podtextu se má rozumět, že to jsou paraziti, kteří ujídají chléb. Politici si myslí, že se tím zalíbí vox populi. Současná vláda přišla s likvidací každého desátého. Jen tak, paušálně od boku. Jenže to oni, úředníci, udržují v chodu stát, drží celek pohromadě a funkční.

Ve světě, potažmo u nás, existuje malá skupina velmi bohatých, kteří stát nepotřebují, protože mají dojem, že mají na to koupit si cokoli: doktory, dlouhověkost, tryskáče, jachty, umělecká díla. I politiky. A stát je jen otravuje, je v tom pro ně nesmyslnou překážkou, chce po nich daně, různými zákony reguluje jejich egoistické nápady. Jejich narcismus.

Podle veřejných údajů vlastní jedno procento lidí asi čtyřicet procent světového bohatství, chudší polovina lidstva jen dvě procenta. V našem státě to je trochu méně frapantní, stejně tu ale polovinu bohatství má podle statistik v rukou desetina Čechů.

V zájmu nepříliš bohaté i zcela nebohaté většiny je, aby stát stál pevně na nohou a aby fungoval pro celek, tedy i pro ně. Je jejich jedinou obranou před narcismem miliardářů, včetně těch, kteří mají politické záměry. Je v zájmu většiny, aby ti, kdo pro stát pracují (a jsou mimochodem odměňováni ne jako v privátu, ale jen podle pevných tabulek), měli svou důstojnost, svůj status a byli kvalifikovaní. K tomu má řada evropských zemí, třeba i Poláci, vysokou školu státní správy. U nás ale neměla nikdy šanci na existenci, pár nesmělých pokusů zašlo raz dva na úbytě.

Naopak, s novým zákonem, který nahrává hádejte komu, ztratili státní zaměstnanci jistotu, že nemohou být jen tak propuštěni. V parlamentu dnes existuje většina, která nemá zájem na fungujícím silném státu (a existovala vůbec někdy nějaká, která by ho měla?). Protestovala ale proti zákonu, který vetoval prezident a který oslabuje státní zaměstnance, nějak výrazněji veřejnost? Obávám se, že se nechala z části zaslepit chytlavou rádoby argumentací o přebytečných úřednících, kteří nás stojí údajně majlant.

Jenže silný stát, který dělá promyšlené kroky ve prospěch celku, společnosti, potřebuje i kultura. Teď se ukazuje, že narcismus spolu s politickým zadáním jeho strany přivedly nového ministra k bleskovému vypracování nové tzv. Státní kulturní politiky na příští čtyři roky. Přišel s ní počátkem léta a vláda ji schválila už 5. října. Bez toho, že by vedl nějakou zevrubnější debatu s lidmi z kultury. Říká se tomu voluntarismus, lidově na sílu.