Kniha Alany S. Portero je oslavou lidství ve všech jeho podobách. Napětí mezi jeho krajními podobami podtrhují násilné a drsné pasáže, které se plynule střídají s těmi lyrickými. Nenásilně napomáhají k pochopení světa v jeho celistvosti, se všemi jeho rysy. Poselství této knihy bezezbytku tak vystihuje výrok mexického autora Carlose Fuentese, jenž v jiné souvislosti, ale v tomtéž smyslu pravil: „Když vylučujeme, zrazujeme sami sebe a ochuzujeme se. Když začleňujeme, obohacujeme se a sami sebe nacházíme.“

Čeští čtenáři ani kritika by román Zpívám já a hora tančí neměli přehlédnout. Nejen proto, že patří k nejpřekládanějším dílům katalánské literatury všech dob. Velmi originálním způsobem a prostřednictvím bohatého jazyka se snaží nalézt odpověď na otázku, kterou si člověk klade od doby, kdy si začal uvědomovat sebe sama: kdo jsme a v čem spočívá smysl naší existence?

Jako mladý jsem obdivoval slavné hudební skladatele, kteří jeden den složili operu, další den symfonii a následujícího dne sonátu, a přitom je člověk rozpozná a obdivuje všechno, co zkomponovali.

Nadhoďme malý exkurs: v nedávno vydané akademické příručce V souřadnicích neklidu, shrnující literární žeň minulého desetiletí, není o knihách Přemysla Krejčíka ani slůvko, ba ani písmenko, ačli se v kompendiu chvalořečí básníkům i prozaikům zjevně průměrnějším, které bychom za podílníky novodobého životního pocitu pokládali jen stěží.