Systémy něhy, zní titul posledního románu Marka Šindelky, a je to název svůdný. Svádí totiž k tomu, abychom ho chápali jako úvodní interpretační rámec, předznamenání, jestliže se rovnou chceme vrhnout do hudební sféry, v níž po celou dobu čtení zůstaneme; abychom v tom jemně paradoxním spojení spatřovali epistemologický způsob, jak do prózy vejít: systém jako něco racionálního, konstruovaného, a proti němu něha jako jev emocionální a nekontrolovatelný. Takové hřbitovní kvítí. Nedá se říct, že nechat se svést by bylo špatně, kontrast mezi oběma sférami je skutečně teze v románu výrazně přítomná, tak výrazně, že by ho unesla klidně celý: jak z něčeho formálního, mechanického a zdánlivě bezduchého může vzniknout význam, nebo dokonce pocit? Ale jak uvidíme, není jediná, na které je román postaven.

Postaven: Systémy něhy jsou román, který klade velký důraz na kompoziční složku, jež se blíží architektuře hudební skladby. Člení se na šest oddílů, z nichž čtyři rozvíjejí životní příběh pianistky Ady Fischerové, další dva, symptomaticky nazvané „Symetrie“ a „Reminiscence“, fungují jako intermezzo, resp. variace. Dějovou linii doplňují (kontrapunkticky, chceme-li) exkurzy do minulosti, jimiž do prózy proniká esejistika a konkrétní výjev se mění v exemplum; současnými paralelami, zobecňujícím potenciálem a vypravěčskou suverenitou hodně připomínají Milana Kunderu – u vědomí všech rozdílů plynoucích z toho nejmarkantnějšího, tedy že zatímco Kundera pozoruje své postavy jaksi laboratorně, zvnějšku, Šindelka je pevně usazen uvnitř materiálu. Na rovině čistě narativní vypráví starým dobrým realistickým způsobem, silně deskriptivně, až lyricky, zapojuje detaily, vzpomínky, vůně, povětrnostní jevy, jaksi melancholicky si všímá ovzduší, ať v interiérech, nebo v popisech textury maloměstského prostředí. Maloměsto je tu přítomno jako vedlejší téma, se svými atributy osamělosti, klepů a omezenosti, ovšem i to má svou funkci: funkci kontrastní látky pro zobrazení výjimečnosti protagonistů.

Protagonistů: těmi jsou výjimeční hudebníci, jedním z nich je zmíněná Ada, druhým její otec Bohumil Fischer, který byl „vynikající pianista a varhaník. Později alkoholik. Ještě o něco později už nebyl nic. Už nebyl“ (s. 11). Základní dějovou linii představuje Adino celoživotní hledání otce – je bezpečnější formulovat to takto obecně, protože co přesně chce Ada najít, nevíme a neví to nejspíš ani ona sama. Postava otce se postupně vykresluje jako někdo, kdo svůj perfekcionismus legitimizuje vlastní dokonalostí – v Adiných dětských očích je otec

obrovský […] nepopsatelný jakýmikoliv lidskými termíny. Její otec byl republika, federace, potopený kontinent
s. 60

– a tragická zápletka spočívá v Adině pociťované nutnosti dostát jeho nárokům.

Dostát posmrtně, jak už je zřejmě jasné. Virtuosní pianista Bohumil Fischer si na náročných Skrjabinových sonátách přecvičil ruku a přivodil si zánět šlach, čímž se pro něj svět aktivního provozování hudby uzavřel. Následoval pád do sebetrýzně, alkoholismu, rozpad rodiny a nakonec smrt. To všechno zanechalo šrámy na duši jeho bývalé ženy, Adiny matky Mileny, i Ady samotné, která tak – máme-li to prozradit hned a tím přejít k druhé románové tezi – replikuje vzorce přinesené z dětství ve vlastním životě. Zejména do vztahů k matce, jejímu novému partnerovi Jaromírovi a svému milenci Hansovi.

Druhá teze, řekněme ontologická, je nesena různými motivy, rozesetými v textu, a zní: všechno velké se opakuje v malém a naopak. V kalafuně se odrážejí stopy rozdrcených meteoritů. Sluneční soustava je replikovaná v atomu. Svět je složen ze struktur, které jsou rekurzivní. Vlastně je to princip fugy; ten nám Bohumil Adiným prostřednictvím vysvětlí hned v rané fázi čtení a je třeba říct, že pro milovníka intelektuálnější prózy je jeho metaforický výklad fugy jakožto zimního lovu jedním z obzvláště šťavnatých soust, kterých se mu od autora dostane. Fuga ovšem znamená také „útěk“, s čímž si román na patřičném místě také pěkně pohraje…

Samozřejmě že v základech této myšlenky stojí představa systému z teze první, pomůže nám tedy udělat jeden krok zpět. Replikace vztahů se může odehrávat jen tam, kde se může opřít o nějakou strukturu, a k tomu autor potřebuje motivy konstruovanosti, mechanismu, konstrukcí. Pravidelně se vrací romantický motiv umělého člověka v podobě mechanického Turka, který hraje šachy a do románu vnáší závan poctivé romantické hororové grotesknosti. (Jestli už nám naskakuje Frankenstein, tak ano, ten je tu pochopitelně uveden jménem.) Šachy jako způsob pravidelného uspořádání světa či rozumění témuž. Mechanický orchestr panharmonikon. Lidská ruka jako dokonalý stroj, který při hře na klavír dokonce svým způsobem myslí. Varhany. I Adina matka, na vedlejšák učitelka cizích jazyků, nachází zálibu ve starých jazycích, na nichž obdivuje

všechny ty vyhynulé systémy, zaniklé deklinace, to ohýbání a tvarování, prastarý metalurgický proces jakýchsi gramatik
s. 40.

A to jsme ještě vůbec nemluvili podrobněji o kontrapunktu a kompozici v hudbě. Je libo pokračovat?

Fascinace technologiemi může mít jedno či druhé hodnotící znaménko. „Máme kolem sebe měkký polštář technologií, které nás neustále opečovávají, a přitom se v nich můžeme lehce ztratit a zapomenout na cit,“ říká Marek Šindelka v rozhovoru pro ČRo Vltava. Stejně platí, jak brzy pochopíme, že snaha napodobit dokonalost může být destruktivní. Dovolil bych si tady úvodní otázku poněkud revidovat. Šindelkovi nakonec nešlo tolik o stroje, ale o člověka, když začne podle jejich logiky formovat sám sebe, třeba nevědomky. Když si systém, který původně sloužil nějakému cíli, začne osvojovat jako vlastní způsob existence. Protože právě tady, kde se matematická abstrakce protíná s antropologií, se nachází bod zhroucení. Otci touha po strojové, matematické dokonalosti zničila ruku, a tím pádem i možnost žít hudbu (a tím pádem žít vůbec), ale zároveň: ruka vypověděla poslušnost ve chvíli, kdy neunesla touhu po dokonalosti. Ada, která se pokouší vyřešit problém předchozí generace, unikne sebedestrukci jen za přispění romantického zakončení – které pro mě, přiznám se, představuje jediný potenciálně pochybný moment v románu.

Nicméně pokud se na ni díváme z určitého úhlu, říká také něco podstatného. Jestliže se tytéž struktury opakují v různém měřítku napříč celou skutečností, dříve nebo později se otázka systému dotkne přímo i člověka. A to je třetí teze, kterou můžeme nazvat antropologickou. Oč jde, pochopíme nejpozději ve chvíli, kdy se Ada jako už starší žákyně na soukromé hodině klavíru dopustí fatální chyby: hraje příliš přesně! Nedokonalost je zdrojem životnosti a to je dokonce jedno z velkých témat celého románu: preciznost bere život. Později na konzervatoři se Ada zaměří na skladby velkých romantiků a vybroušenou hrou je zbavuje energie.

Jakmile se těch skladeb bříšky svých prstů dotkla, odkrvovaly se, jako se odkrvují zvířata na jatkách, jedno za druhým se zbavují krve v bezchybném provozu: stroj je zabije, vyčistí, rozčtvrtí, zabalí do antiseptických fólií opatřených grafikou s veselým tvorem na horské pastvině – a zákazníci jsou spokojení.
s. 183

Zákazníci jsou spokojeni a my lidé můžeme být také. Respektive, můžeme se s touto tezí spokojit. Už jsme ji v románu četli i dříve, pořád se to v souladu se složitou kompoziční architekturou propojuje, proplétá: člověk dokonalý není a nikdy nebude – protože by přestal být člověkem. „Paměť je zoufale nefunkční nástroj. Paměť lže a podvádí – a je z ní postaven celý náš život.“ (s. 63) Anebo:

[v]šechny barvy světa jsou lež, […] je to jen rozmar nedokonalé lidské sítnice.
s. 76

Ještě se divíme, že se Adě nepodařilo stát se dokonale fungujícím strojem?

A aby toho nebylo málo: přesně tohle se dá obrátit i dovnitř románu. Nepochybuji, že některým čtenářům bude Šindelkovo psaní připadat příliš vymyšlené, vykonstruované a nepřirozené. Vlastně tu narážíme na zajímavý metakritický moment. Co když formální preciznost sama o sobě dramatizuje riziko, o němž pojednává? Román může být formálně virtuosní a místy odkrvený současně; není jisté, zda je to záměrné (a určitě bych nešel tak daleko jako Jan Bělíček s Evou Klíčovou, kteří v 63. epizodě podcastu TL;DR naznačují, že Systémy něhy jsou esteticky předvídatelná próza, psaná s cílem vydobýt svému autorovi cenu Magnesia Litera…), jisté však je, že román sám poskytuje jazyk, jímž právě tu bezkrevnost lze popsat.