Jan Nejedlý

Anatomie vtipu

Říká se, že existuje asi třicet základních schémat vtipů a všechno ostatní jsou padělky, lépe řečeno variace. Nemyslím si to. Anekdotářský repertoár je podle mého mnohem širší. Vždyť jak jen se strukturou a formou vtipů zahýbal internet, který humor vizualizoval a doslova rozpohyboval!

Drobná publicistika – Báječný svět anekdot
Z čísla 6/2026

Konstrukce vtipného vyprávění, které jsme si zvykli nazývat anekdotou, vyžaduje filigránskou, doslova hodinářskou práci. Stačí, aby vypadlo jedno kolečko, a celý stroječek se rozsype, jak to bohužel známe z mnohých svazečků špatně odvyprávěných vtipů. Pojďme si celou věc ukázat na jedné zdánlivě obhroublé anekdotě, jejíž dramatické chvění si společně vychutnáme.

Pepíček si povídá s dědečkem, když tu najednou se vnouček zeptá: „Dědečku, co je to píča?“ (Bomba exploduje hned v první větě. V posluchačích zatrne, ti útlocitní hledají očima únikový východ. Následující pasáž miluju. Vždy se mi při ní maně vybaví přísloví: Mladému chodí piča po rozume, starému po bytě.) Dědeček se přikrčí a podívá se směrem k babičce, která podřimuje v křesle. (Scéna srší napětím. Děd na kardinální otázku neodpovídá, nicméně jedná.) Dědeček vezme vnuka za ruku, projdou tiše kolem spící babičky a zamíří na půdu. (Uf. Člověku se honily hlavou všelijaké myšlenky. První vrchol příběhu.) Dědeček na půdě najde starý kufřík, obřadně z něj sfoukne prach a otevře ho. (Dobrý vypravěč zde udělá malou pauzu.) V kufříku se objeví sbírka časopisů s nahotinkami. Dědeček nalistuje časopis zhruba v půlce, kde se nachází fotografie krásné nahé dívky, která má v klíně hvězdičku. (K chápání anekdot je nutná jistá míra erudice či důvtipu, na což budeme v našem seriálu narážet vícekrát. V tomto případě jde o elementární porozumění faktu, že hvězdičkou se zakrývaly necudné výjevy. Pojďme na finále, kde prarodič konečně zodpoví úvodní dotaz.) Dědeček povídá Pepíčkovi: „Vidíš, Pepíčku, tu hvězdičku? Tak píča je ten člověk, kterej tam tu hvězdičku dal!“ (Druhý vrchol vtipu. Otočení pozornosti od lascivity ke kritice cenzorství a pokrytectví. A zároveň oslava ženství v míře přístupné i zvídavému kloučkovi.)

Tradiční vtip má jako každý příběh klasickou tříaktovou stavbu od expozice přes konfrontaci až po rozuzlení, jemuž dominuje pointa. Ta je srdcem vtipu. Někdy se podaří komické vyvrcholení dokonce zdvojit, jako třeba v dialogu: „Víš, ve kterém měsíci se rodí nejvíc dětí?“ – „To tedy nevím.“ – „No přece v devátém!“ (Tady by vtip mohl klidně skončit, jenže obsahuje ještě nášup.) „To jsem blázen! Proč právě v září?“ Tuplovanou pointu má i nemocniční klasika. „Pane doktore,“ volá zdravotní sestra, „ten simulant z devítky právě zemřel!“ (Opět by to stačilo, ale i lékař se hlásí o slovo.) „Tak tohle už ale opravdu přehnal,“ zasyčí doktor. A najdou se v anekdotách i více než dvě pointy najednou? Občas se zadaří. Viz vtip o maďarském revolucionáři z 19. století jménem Lajos Kossuth. Mimochodem, možná právě kvůli němu skončil náš Karel Havlíček Borovský ve vyhnanství v Brixenu. Rakouské úřady se totiž obávaly, aby se vzpurný Havlíček nestal „českým Kossuthem“. Ale to není podstatné. Zmíněný multipointální vtip se odehrává dlouho po jejich smrti.

Anglický podnikatel Jones navštíví Maďarsko, kde si chce domluvit byznys. V Budapešti jedná s ministrem obchodu. Hezky se spolu opijí a ministr ho zavede do sklepení, kde stojí sejf. Otevře trezor a v něm je lebka. „Tahle lebka, Jones, nesmíš to nikomu říct, žes ji viděl, je lebka našeho národního hrdiny Lajose Kossutha.“ V Segedu jedná Jones se starostou. Opijí se, starosta ho vede do sklepa, otevře sejf, tam lebka: „Tahle lebka, Jones, nesmíš to nikomu říct, je lebka našeho národního hrdiny Lajose Kossutha.“ Totéž se mu stane ve třech dalších městech. Při jednání s hrabětem Esterházym se opět hezky opijí, hrabě ho vede do sklepa, otevře sejf, v něm dvě lebky, malá a velká. „Tahle lebka, Jones, a nesmíš to nikomu říct, je lebka národního hrdiny Lajose Kossutha.“ – „Jsou tam dvě,“ povídá zmateně Jones. „Ta malá je, když byl ještě dítě, a ta velká, když byl dospělý.“ Jones se vrátí do Londýna a vypráví to svému kamarádovi Pálovi ze studií. Ten se rozchechtá: „Jones, už od Cambridge se ti snažím vysvětlit, jací jsou Maďaři podvodníci. Pojď, něco ti ukážu.“ Otevře sejf, tam je lebka. „Tak, Jones, tohle je lebka Lajose Kossutha. Jenom tahle a ty dvě u Esterházyho jsou pravé, všechno ostatní jsou padělky!“

Říká se, že existuje asi třicet základních schémat vtipů a všechno ostatní jsou padělky, lépe řečeno variace. Nemyslím si to. Anekdotářský repertoár je podle mého mnohem širší. Vždyť jak jen se strukturou a formou vtipů zahýbal internet, který humor vizualizoval a doslova rozpohyboval! A kromě toho, varianty vtipy aktualizují a poskytují i nezbytnou sebereflexi. Viz: Letí Čech, Američan a Rus v letadle. Přijde k nim letuška a říká: „To má být vtip?“ Suše potměšilá pointa je pro mě důkazem nezničitelnosti anekdoty. I ta nejvousatější klišé se obrozují. I ten echt-kameňák Šli dva a prostřední upad existuje nejméně ve dvaceti variacích včetně té pubertální: Šli dva a prostřednímu upad… A co teprve tzv. obrácenky? V ložnici. Ona: „Pojď zezadu.“ – On: „Ďjop.“ Anebo: „Tak jak to dnes chceš?“ říká manžel ženě. – Ona: „Zezadu.“ – On: „Ovip im senod!“

Nerozumíte? Americký komik Bill Maher na to konto říká: „V pořadu Real Time jsme měli rubriku Vysvětlujeme vtipy idiotům, kde jsme idiotům vysvětlovali vtipy, které nepochopili, protože jsou idioti.“ Osobně bych tak přísný nebyl. Občas jsou anekdoty úplné hádanky. Dvě ukázky. Romští manželé přijdou na matějskou pouť. On pozoruje ruské kolo. – Ona: „Ty jsi tím kolem úplně fascinovaný!“ – On se rozčílí: „Jestli já jsem fascinovaný, ty jsi píča měděná!“ Nerozumíte? Maďarské slovo fasz (vyslov [fas]) je vulgární výraz pro mužské přirození. Fascinovaný = fas + cínovaný. Druhý příklad. Ptá se Rus Čecha: „Gonza, gdě ty rabótaješ?“ – „ČKD, Ivane.“ Ivan na nic nečeká a raději skočí pod přijíždějící autobus… Pro pochopení je nutno znát, co byla Čeka – obávaná bolševická tajná policie. Tuzemské ČKD, tj. Čé Ká Dé, slyšel tudíž Rus hovorově jako „Čeka de“ – a neváhal.

Jak rozverně jsme začali, tak i skončeme. A mějme na paměti, že anekdoty vyžadují vzdělané posluchače.

Učitel vypráví o Shakespearovi. Najednou si všimne žačky, jež do lavice vyrývá jakousi míru. Pokárá ji. Ona se ohradí: „Pane učiteli, ale já se zabývám Shakespearem. 5 cm znamená Mnoho povyku pro nic, 10 cm Veselé paničky windsorské, 15 cm Jak se vám líbí, 20 cm Zkrocení zlé ženy a 25 cm Sen noci svatojánské.“ – Učitel: „A co 30 cm?“ – „Ale pane učiteli, to už není Shakespeare, ale Neruda – Kam s ním?“

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Nejedlý

    (1971), učitel a novinář. Působil v Nových knihách, Lidových novinách, Tvaru. Na rozhlasové stanici Vltava má svůj pravidelný pořad o nových knihách.
    Profil

Souvisí

  • Jan Nejedlý

    Zcizovací efekty

    Soudruzi, jak známo, občanům zakazovali dovážet z ciziny nejrůznější zboží. A pokud jste si zvenku něco vezli, museli jste to zapsat do celního prohlášení. Jistý filuta proto propašoval z NDR zapovězený elektrický mandl tak, že ho v prohlášení zařadil mezi lahůdky. Uvedl, že si přiváží rozinky, mandl a oříšky. Podobně oklamal celníky i další šibal, jenž si zakoupil zakázaný projektor. Do celního formuláře napsal, že dováží dia sušenky, dia bonbony, dia projektor a dia sladidlo.

    Drobná publicistika – Báječný svět anekdot
    Z čísla 4/2026
  • Pak existují ještě případy, kdy sama realita doběhne imaginaci humoru. V šedesátých letech vyšel v Dikobrazu kreslený vtip Vladimíra Renčína. Byla na něm manželka myjící nádobí v kuchyni, pod stolem dvě hrající si děti a v rohu obrázku se skvěla otevřená skříň, v níž seděl manžel s vysílačkou a sluchátky na uších. Šeptal: „Tady agent X-92, oženil jsem se a mám dvě děti, čekám na další instrukce.“

    Drobná publicistika – Báječný svět anekdot
    Z čísla 2/2026
  • Co je (dnes) poezie?
    Anketa s Marianem Pallou, Emilem Haklem, Martinem Stöhrem, Markem Janem Vilímkem, Jiřím Jakubů, Ondřejem Hanusem, Miroslavem Huptychem, Markétou Mikuláškovou, Tomášem Míkou, Simonou Rackovou, Patrikem Linhartem, Miloslavem Topinkou, Robertem Kanóczem, Vojtěchem Vackem, Jiřím Janatkou, Jitkou Bret Srbovou, Michalem Jarešem, Zdeňkem Volfem, Radkem Fridrichem, Stanislavem Zajíčkem, Václavem Piňosem, Karlem Škrabalem, Sylvií Richterovou, Janem Štolbou, Pavlem Šuhájkem, Romanem Szpukem, Janou Orlovou, Martinem Reinerem, Xerodothem Sigmiem, Josefem Strakou, Robertem Wudym, Janem Nejedlým, Marií Iljašenko, Adamem Borzičem, Irynou Zahladko, Radimem Kopáčem, Vojtěchem Němcem, Vítem Slívou, Michalem Šandou, Rosalií Wernischovou, Martinem Lukášem, Jakubem Řehákem, Annou Beatou Háblovou, Karlem Pioreckým, Boženou Správcovou, Milenou Slavickou (M. S.), Petrem Borkovcem, Milanem Děžinským, Viktorem Pivovarovem, Nelou Bártovou, Josefem Kučerou, Petrem Hruškou, Liborem Staňkem II. a Viktorií Rybákovou

    I v debilovi může kvasit poezie

    Ptá se Milan Ohnisko

    Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 1/2026
  • Satirická literatura
    Rozhovor s Janem Nejedlým

    Válka vtipů. Esej formou rozhovoru

    Ptá se Marek Sichrovský

    Charlie Chaplin má v jedné grotesce krásnou scénu. Na stole najde dopis, v němž mu jeho žena oznamuje, že ho navždy opouští. V tu chvíli se otočí ke kameře zády. Vidíme jen jeho drobnou a shrbenou postavu, jak se roztřese vzlykotem a zadržovaným pláčem. Najednou vám je ho hrozně líto. Po chvíli se opuštěný Charlie obrací tváří k divákům a vy vidíte, že to nebyl pláč, co ho roztřáslo. Má v rukou šejkr a mixuje si něco tvrdšího na zapití toho, že se zbavil té megery.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 21/2025
  • Václav Kahuda
    Anketa s Ivanem Wernischem, Darinou Alster, Martinem Reinerem, Michalem Šandou, Radimem Kopáčem, Sabrinou Karasovou, Ondřejem Lipárem, Jitkou Bret Srbovou, Michalem Škrabalem, Ivanou Myškovou, Janem Nejedlým, Josefem Strakou, Dorou Kaprálovou, Patrikem Linhartem a Wandou Heinrichovou

    Hraniční vodopád slov, ponorná řeka, báseň bez bázně, opus magnum, politika nechutných vnitřností

    Ptá se Milan Ohnisko

    Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 17/2023