Kdyby vám některé moje nápady v tomto eseji přišly divné a trochu obskurní, nebudu nijak zásadně protestovat. Snažil jsem se najít argumenty, proč se zajímat právě o onu odvrácenou, divnou stranu literatury. Nechci tím popřít důležitost strany slunečné, ale spíše zdůraznit, že světla ramp a stíny zapomnění nejsou rozložené stabilně, neustále se mění a mihotají.

Steinhausův vzor ideálního Polska použil v roce 1950 Julian Czyżewski. Jeho článek ukazuje, jak se polští geografové snažili vyrovnat s tím, že základní předmět jejich uvažování se ocitl jakožto vlast v železničním táboře, která se na mapě přesunula poměrně daleko. Ze vzorce vyvodil, že tehdejší hranice Polska se Sovětským svazem jsou vlastně nejlepší, ale ani ta s Československem není špatná, pokud se trochu jinak přepočítá.

S kolegyněmi autorkami a kolegy autory si o českém literárním trhu povídám téměř při každé příležitosti. Shodujeme se na tom, že by nám nejvíc ze všeho pomohlo, kdybychom dostávali férové honoráře za prodané knihy, kdyby pro nás byly přístupnější granty, kdybychom s sebou na literární pobyty mohli brát rodiny, kdyby se o nás starali literární agenti a pomohli nám vyjednávat lepší podmínky, kdyby status umělce byl co k čemu.

Zítřejší poezie: Působnost psaného slova klesá a bude klesat. Nesnesitelná sociální realita vhání básníky do vnitřního exilu. Poezie prochází implozí, stává se temnou, nesrozumitelnou. Oslovují se navzájem jen úzké okruhy přátel a známých, digitálně fundované komunity. Dříve či později přijde radikální přehodnocení digitality.

Na začátku prosince jsem seděl v jedné malostranské kavárně a šáhl do skříňky s knihami. Drobný tisk Davida Le Cama Tekutost se vešel akorát do kapsy bundy. Zloděj! Krade poezii! Na začátku Nerudovy ulice, u lékárny, jsem se pak zastavil, protože mě napadlo ji zkusit. Zkusit to!