O současné (české) literatuře je možné uvažovat různými způsoby. Například vypočítávat napsaná vynikající díla, množství vydaných a přeložených knih či poukazovat na ceny vydobyté znamenitými tvůrci. Je ovšem také možné hořekovat nad tím, čím by ta naše literaturu mohla být a čím není, případně nadávat autorům a kritikům, kteří za to mohou.

A opravdu nic nesymbolizuje vzájemné prostupování Východu a Západu lépe než dějiště románu – „západovýchodní“ Petrohrad, město vydupané ze země, pro Západ příliš východní a pro Východ příliš západní.

Whether naïvely mimetic or sophisticatedly problematic, the concretist iconicity presented a rare opportunity for minor-language poets of the early 1960s to venture outside their narrowly defined national boundaries and enter into, for the first time ever, a truly cosmopolitan, global artistic polylogue.

Celkem nedávno jsem od jednoho nejmenovaného slovenského autora slyšel, že slovenská poezie je v současnosti lepší než slovenská próza – a že je v mnohem lepší než poezie česká.

Je podivné a lehkovážné něco tisknout tak krátce poté, co to bylo vymyšleno. Spustit celou mašinerii výroby, aniž by text chvíli nepovšimnut ležel, aniž by byl tedy odleželý jako sýr a mohl chvilku zrát.

Platnost univerzálního rasového vzorce mohli v Maďarsku vyžadovat snad jen šílenci: během tisícileté historie se Maďaři hojně smísili s potomky Švábů, Slovanů, židů. Základní vlastností Maďarů vždy byla jakási ‚sladká nečinnost‘…

Ekologie nás však poučuje, že každá monokultura je zranitelnější než kultury smíšené, což platí i o náboženstvích, ideologiích a lidských plemenech.

Poslední Foovým výstupem byla zajisté jeho smrt (tři roky po pohřbu jeho manželky). Mocnáři, na nichž Fo nenechal niť suchou, se převlékli do černého a spustili vyumělkované chvalozpěvy na svého nepřítele.