Rubriky
Obecně vzato jsou Kerouacovy prózy obdobou dlouhých básní; tak jako ty jsou
vskrytu řetězcem básní kratších, k obrazu procházky a jednotlivých „zjevení“, obrazů nebo vidin, které při ní před chodcem vyvstanou, jsou prózy sledem rodících se a zanikajících vzruchů (elánů) skládajících je co vždy novou iniciační pouť.
Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy.
V průběhu volební kampaně šířili Bolsonarovi příznivci na mnoha univerzitách atmosféru strachu připomínající období těsně před nástupem diktatury, pro něž byly typické zastrašující akce ultrapravicových bojůvek.
„Pas je nejvzácnější součástí člověka. Nevzniká tak jednoduchým způsobem jako člověk. Člověk může vzniknout všude, tím nejlehkomyslnějším způsobem a bez rozumného důvodu, ale pas nikdy. Zato když je dobrý, tak je uznáván, zatímco člověk může být jakkoli dobrý a stejně není uznáván.“
Myslím na tohohle kluka a říkám si, co jsem to za člověka, že mu ještě už tak trudnej úděl ztěžuju svýma podělanýma dopisama?
Verše této poezie nejsou reynkovské, jak je Pavlu Kolmačkovi často přiřkáváno – na to jsou příliš temně děsivé a současně posvátnou hrůzou a jasným světlem prozření oslněné, divoké a nekrocené.
Věřím, že jakkoli jste skeptičtí, jakkoli se horlivě domníváte, že život je jen šťastná chemická náhoda, pohaněná slepými fyzikálními silami, v každém člověku hoří tenký plamen vědomí, že Země, voda, půda, vzduch, slunce, mraky a vítr jsou živé a vědomé, že nás vnímají, když my vnímáme je.
Myslím, že i ve Štěpánkových básních nalézáme onen imperativ krásy, ve kterém je zakódován smysl pro ohled a respekt ke všemu živému.
Můžeme být šťastní, že Sinopsis v Česku máme – mimo jiné i nyní, kdy nevíme, zda mobily Huawei nejsou spíše odposlouchávací zařízení.
Bezprostředně se tu ale připravovalo jiné popření lyriky, jímž se měla už zanedlouho zviditelnit a překročit sama hranice surrealismu.
Istlerovy Hlavy, tato nikdy nekončící, nevyzpytatelná, dramatická, ironická a často i groteskní hra, jsou neseny jak samotnými principy automatismu a náhody, tak nepřehlédnutelným existenciálním podtónem.
S přispěním filosofické ontologie je nutno prosadit biofilní obrat v její dosavadní predatorské orientaci.
Esej, který Raymond Bellour věnoval Michelu Foucaultovi, je z roku 1975. Foucault právě vydal knihu Dohlížet a trestat, v níž ojedinělým způsobem popsal působení mechanismů institucionalizované moci. Vůle k vědění, která vyšla o rok později, otevřela další z Foucaultových projektů, kterými byly Dějiny sexuality. Foucault je v té době již uznávanou osobností, jeho dílo a názory udávají tón, vzbuzují zájem a mnohé z jeho aktivit přesahují i do oblasti veřejného života.
Raymond Bellour nás provází zákruty Foucaultova myšlení od šedesátých let, kam spadá esej Předmluva k transgresi, kniha o Raymondu Rousselovi, Dějiny šílenství, ale především Slova a věci, kde Foucault formuloval svou koncepci tzv. epistemologických polí. Analytický přístup, který bude Foucault aplikovat na přelomu desetiletí v Archeologii vědění, přinese metodologický zlom. Bellour nás však zároveň upozorňuje na souvislosti Foucaultova popisu jazyka v předmluvě k Brissetově Gramatice a na jinakost diskursivních perspektiv v temném příběhu o Pierru Rivièrovi.
Do jaké míry jsme vydáni všanc nástrahám řeči a slov? V čem spočívají meze jazyka? Co je to literatura? I to jsou otázky, které je dobré si připomenout v souvislosti s devadesátým výročím narození francouzského filosofa.
„… násilí spojované s uměním ve veřejném prostoru jednoduše nepředstavuje o nic více nežli
veřejnost, jíž oslovuje, nerozlišitelný abstraktní pojem…”
Jak vidno, české potýkání s rakouskou literaturou už je minulostí. Nahradilo je přátelské tykání.
Román napsaný ve znamení „bezvýznamnosti“ jako by vyzýval k vážnému, nekonečnému hermeneutickému hledání.
Hranice stavět nemusíme. Sami jsme se vyčlenili.
On, Jean Arthur Nicolas Rimbaud, o kterém se povedou řeči až do konce světa, který se nikdy neomrzí ve věčných sférách poezie, ten, který jednou provždy povýšil pouhé básnické umění na skutečný fyzický stav bořící všechny možné hranice…
Rimbaud zůstává živým, pokud si položíme otázku, zda básnici a myslitele zůstávají otevřeni potřebě stát se vidoucím neznáma. Ticho Rimbauda je něco zcela jiného, než prosté zmlknutí.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
Pokud si myslíte že je to chyba, budeme rádi, když nám napíšete.
