Projdeme-li nahoře z první části hřbitova do druhé (tedy do části Bubeneč II) a zamíříme-li vpravo do zdejšího oddělení 12, nalezneme tam na hrobě č. 66 bustu zralého muže zelené barvy, která už poněkud pouští.

Nekropole má tvar pravidelného obdélníku, jenž je vprostřed podélně rozdělen zdí na dvě části: starší hřbitov Bubeneč I a mladší Bubeneč II.

S přispěním filosofické ontologie je nutno prosadit biofilní obrat v její dosavadní predatorské orientaci.

Esej, který Raymond Bellour věnoval Michelu Foucaultovi, je z roku 1975. Foucault právě vydal knihu Dohlížet a trestat, v níž ojedinělým způsobem popsal působení mechanismů institucionalizované moci. Vůle k vědění, která vyšla o rok později, otevřela další z Foucaultových projektů, kterými byly Dějiny sexuality. Foucault je v té době již uznávanou osobností, jeho dílo a názory udávají tón, vzbuzují zájem a mnohé z jeho aktivit přesahují i do oblasti veřejného života.

Raymond Bellour nás provází zákruty Foucaultova myšlení od šedesátých let, kam spadá esej Předmluva k transgresi, kniha o Raymondu Rousselovi, Dějiny šílenství, ale především Slova a věci, kde Foucault formuloval svou koncepci tzv. epistemologických polí. Analytický přístup, který bude Foucault aplikovat na přelomu desetiletí v Archeologii vědění, přinese metodologický zlom. Bellour nás však zároveň upozorňuje na souvislosti Foucaultova popisu jazyka v předmluvě k Brissetově Gramatice a na jinakost diskursivních perspektiv v temném příběhu o Pierru Rivièrovi.

Do jaké míry jsme vydáni všanc nástrahám řeči a slov? V čem spočívají meze jazyka? Co je to literatura? I to jsou otázky, které je dobré si připomenout v souvislosti s devadesátým výročím narození francouzského filosofa.

„… násilí spojované s uměním ve veřejném prostoru jednoduše nepředstavuje o nic více nežli
veřejnost, jíž oslovuje, nerozlišitelný abstraktní pojem…”

Jak vidno, české potýkání s rakouskou literaturou už je minulostí. Nahradilo je přátelské tykání.

Román napsaný ve znamení „bezvýznamnosti“ jako by vyzýval k vážnému, nekonečnému hermeneutickému hledání.

Hranice stavět nemusíme. Sami jsme se vyčlenili.

On, Jean Arthur Nicolas Rimbaud, o kterém se povedou řeči až do konce světa, který se nikdy neomrzí ve věčných sférách poezie, ten, který jednou provždy povýšil pouhé básnické umění na skutečný fyzický stav bořící všechny možné hranice…