Básníkův humor, jejž u něj zdůrazňoval Ludvik Kundera (viz předmluvu k Yehudi Menuhinovi), zahrnoval také nijak optimisticky smysl pro absurditu, jimž ladil i s obecnějším duchem skeptického „modernismu“ povalečných let; u nás zejména těch šedesátých, v nichž Wenzl (konečně) debutoval.

Vybavuje se mi Paracelsus, tak oblíbený C. G. Jungem. Ten při pohledu na noční oblohu popisoval hvězdy jako lumen naturae, světlo přírody, jež si v sobě nese každá bytost a jež lze spatřit v symbolech snů, fantazií a pocitů.

Spisovatelé a umělci celkově byli ihned od vzniku samostatného státu vybavováni velkou zodpovědností za výchovu národa, jemuž však měli zároveň sloužit, neboť lid, který si nyní měl vládnout sám, a národ, jenž přestal být cizincem ve vlastní zemi, měl právo si u autorů objednávat konkrétní díla.

Mnichov byl stejným otřesem pro levičáky, liberály, konzervativce i fašisty (dodnes českými fašisty ctěný Max Bedřich Stýblo věnoval Mnichovu sbírku Nedej zahynouti).

Mladé dogmatické kritiky rozbouřila především nová sbírka Vítězslava Nezvala Veliký orloj (1949), která kromě básní usilujících o postižení nové socialistickorealistické skutečnosti zahrnovala i soubor básní předúnorových.

Osobitné miesto v topike tejto poézie predstavuje figúra rozvráteného sveta. Invázia hlboko otriasla dogmou o ZSSR ako najvyššej autorite nielen v politickom, ale aj mravnom zmysle.

Rap je uměním zpřítomnělé poezie, a nejvýraznější interprety tedy zákonitě vede k bezprostřední reflexi současnosti. Taková poezie opouští bariéry literárních kaváren a vychází „ven“.

Práva člověka jsou podle Dugina pouhými právy na nepřekonávání sebe sama, jsou „právy malého člověka“. Takový přistup může mít pochopitelně i brutálnější podobu, pokud konkretizujeme onu kolektivní subjektivitu, již člověk je, namísto toho, aby byl jedincem; třeba ve výroku „národ je vším, jedinec – ničím“.

V bezbřehosti identit, anti-egu jungiánského kolektivního ne-jsoucna není žádné distinktní rozlišení „on“ nebo „ona“, je pouze celistvé „my“. Archetyp „draka“ či „saně“ nabývá v Klímově textu významů žravé propastnosti…