Na rozdíl od těch, kteří si spojují „návrat k přírodě“ s nadějí na novou harmonii, která zavládne i mezi lidmi navzájem, zaujímá Latour realističtější postoj. Naše napojení na různá místa spletenců Gaii nás a naše zájmy ve skutečnosti staví proti sobě.
Kniha Zpátky na zem, kterou reflektuje o dvě strany dále Lukáš Senft, v mnoha ohledech čerpá z dřívějších Latourových úvah, které překládá a domýšlí do politického a aktuálního kontextu. Samotná snaha lépe pojmově uchopit zemi a náš vztah k ní tvoří základ knihy Facing Gaia. Eight Lectures on the New Climatic Regime (česky možné přeložit jako „Tváří v tvář Gaie. Osm přednášek o novém klimatickém režimu“) z roku 2017. Jak název knihy napovídá, jejím základem se staly Latourovy přednášky z roku 2013.
Bruno Latour pokračuje v hledání alternativy k modernímu pojmu přírody, který je problematický hned z několika důvodů. Především evokuje představu, že přírodu můžeme uchopit jako celek. A za druhé je neudržitelná představa, že se jedná o celek stabilní a jednotný, jasně oddělený od lidských kultur a dějin. Z těchto předpokladů vychází moderní věda (nebo alespoň její dominantní větev), aby tak stvrdila svou pevnou pozici poznání přírody a jejích mechanismů. Pevné a spolehlivé poznání totiž vyžaduje odstup zkoumajícího od zkoumaného. Zkoumané je pak třeba do jisté míry znehybnit, odepřít mu vlastní jednání, jinak se ony „přírodní zákony“, které moderní věda odhaluje, mohou jen těžko stát tak neochvějnými pravidly, za jaké jsme si je zvykli považovat.
Podle Latoura nám právě klimatická změna názorně ukazuje, jak nestabilní je ve skutečnosti předpoklad neotřesitelné stability přírodních věd. Za prvé se ukazuje jako nestabilní už samotný onen rozestup mezi lidskou kulturou a přírodou. Samozřejmě, vždy takový byl, ale nyní je to vidět zcela jasně. Copak lze kulturu oddělit od jejích materiálních předpokladů? A jak můžeme mluvit o nějaké čisté přírodě v době antropocénu, když se lidské jednání začíná zapisovat v ohromné rychlosti a intenzitě do všech vrstev toho, co jsme si zvykli nazývat příroda? Zemi už nelze považovat za nehybnou kouli, která slouží jen jako jeviště pro dramata lidských dějin. Zatímco o lidských dějinách se ještě před pár lety tvrdilo, že skončily, geohistorie se dala do pohybu nevídanou rychlostí. Jenže příčinou tohoto pohybu je do velké míry právě člověk. Snaha o jasné dělení se tak vždy znovu rozpadá pod rukama.
Ve snaze vyhnout se pojmu příroda a dalším zavádějícím konceptům sahá Latour k Jamesi Lovelockovi a k jeho teorii Gaia. Označením převzatým z řecké mytologie se tento vlivný, ale neortodoxní a pro mnohé do jisté míry podezřelý vědec a futurista pokusil vyjádřit skutečnost, že celá Země je ve skutečnosti utkaná ze slabších a silnějších vazeb, které se vzájemně ovlivňují. Tyto vazby překračují hranice toho, co jsme si zvykli považovat za jednotlivé organismy, a tak Lovelock někdy mluví o celé Zemi jako o jednom velkém superorganismu.
Právě toto označení už ale považuje za nešťastné Latour, který se chce naopak vyhnout tomu vidět Zemi jako jeden uzavřený celek, jakkoli komplexní jsou vazby v jeho nitru. Popsat ji adekvátně jako uzavřený systém totiž už znamená zaujmout místo mimo ni. Stejně tak se Latour vymezuje proti představě, že jeho výzva k návratu na Zem má něco společného s new-age hnutím uctívání Gaii, které na Lovelocka navazuje. Přiznat Zemi jakousi jednotnou duši a pokoušet se vrátit do její náruče totiž replikuje problém vztahu k přírodě, jen s opačnými znaménky. Naopak, Gaia je podle Latoura mnohem sekulárnějším pojmem než pojem příroda, a to v tom smyslu, že přiznává, že jsme vždy součástí spletence vztahů a nemůžeme je transcendovat, tedy mít přístup kamsi nad nebo mimo ně.
Ke Gaie nemůžeme zaujmout pozici jako k celku, jako ke glóbu, který vidíme z vesmíru, ale jsme na ni vždy napojeni na nějakém konkrétním místě. Jsme součástí energetických toků a zpětných vazeb a uzlů, ve kterých se potkává materiální a sociální, jež nelze zcela zobecnit. To je Latourův skutečně materialistický apel, který veškerý moderní materialismus založený na představě jakési jedné inertní hmoty usvědčuje ze značně pošetilého typu idealismu.
Latourova dlouhodobá kritika vědeckého pozitivismu nikdy neznamenala jednoduché relativizování. Naopak Latour vždy ukazoval, co všechno za procesy utváření vědeckých pravd stojí a na čem jsou závislé. Mnohem spíš než o dekonstrukci vědeckých pravd se tedy jedná o rekonstrukci často příliš samozřejmě předpokládaného procesu jejich vzniku.
Otázka pevnosti vědeckého poznání se stala široce diskutovaným společenským problémem právě v návaznosti na klimatickou krizi, která je zároveň Latourovým klíčovým tématem (bylo by ovšem zajímavé domýšlet Latourovy premisy i do krize způsobené epidemií covidu-19). Jak se spolu vypořádávají Latour-sociolog vědy, destabilizující pevnost vědeckého poznání, s aktivistou-Latourem přesvědčujícím veřejnost a politické elity o nezbytné reakci na klimatickou změnu způsobenou člověkem? Neusvědčuje ho rozšířená skepse vůči vědeckému poznání, že si hrál s ohněm, který se mu vymkl z rukou?
Jenže podle Latoura není popírání změn klimatu založeno na alternativní interpretaci skutečnosti, která nás obklopuje, které jsme součástí a se kterou by šlo polemizovat. Mnohem spíše se jedná prostě o snahu oslabit důvěru v nebývale široký vědecký konsensus, a to navíc s jednoznačným ekonomickým zájmem – totiž uchovat co možná nejdéle nedotčené zisky fosilních korporací. Šíření jevu, který se eufemisticky nazývá klimaskepticismus, paradoxně spočívá v obzvlášť vulgární formě toho, co dělá i Latour, totiž v upozorňování na skutečnost, že vědecké názory nepadají z nebe, ale vznikají ve složitém procesu sporů a interpretací. Klimapopíračské kampaně tak vlastně využívají modernistické víry ve vědu, kterou pak rozvracejí a následné rozčarování využívají k tomu, co je jejich hlavním cílem: totiž k zamezení rozhodné politické akci (proto také tak často slýcháme nikoli to, že se klima nemění, ale že se měnilo vždy).
Latour ovšem nikdy netvrdil, že by mohl mít každý svou pravdu, podle toho, kde se zrovna nachází v klubku vztahů utvářejícím Gaiu. Nezavrhuje možnost určité objektivity. Jen pro něj není pevným bodem mimo změny a diskuse, ale spíše schopností vypořádat se s námitkami (anglicky „objections“). A právě stabilizovaný konsensus o antropogenních změnách klimatu čerpá sílu své legitimity z toho, že se byl schopen s námitkami velmi dobře vypořádat a je podložený z mnoha stran.
Těžko říct, zda by Latour na Twitteru sdílel hashtag #ListenToTheScience („Naslouchejte vědě“), kterým se často zaštiťuje část klimatického hnutí, včetně např. Grety Thunbergové. Ano, vědě je jistě třeba naslouchat. Ale představa, že je možné zaštítit se „objektivní“ autoritou vědy, a vyřadit tak z diskuse ostatní „subjektivní“ politická stanoviska, není Latourovi vlastní. Je samozřejmě do jisté míry pochopitelné, že autoritu vědy používají aktivisté a aktivistky, kteří sahají v nerovném boji s politickými a ekonomickými elitami po každém silném politickém nástroji. Ale Latourova strategie spočívá v něčem jiném.
Místo snahy udržet si pevně ohraničený prostor vědeckého poznání mimo zmatený a nejistý terén politiky nabádá k tomu, aby sami vědci a vědkyně přiznali, že jejich práce není nezávislá na zbytku společnosti, politických představách a na hodnotách obecně.
Není důvod, aby trvali na tom, že nejsou součástí hry, jako kdyby mluvili odnikud,
říká o vědcích Latour. Naopak, pokud politika znamená reprezentování různých hlasů a pozic, přiznejte, že i vy někoho reprezentujete, vyzývá vědce. A jste o to důležitější, že reprezentujete aktéry, na které politika zapomíná, reprezentujete tu část světa, které skrze své vědecké nástroje dokážete dát hlas lépe než kdokoli jiný. Protože právě to má nakonec být úlohou vědy.
Latourův apel na vědce souvisí s jeho obecnější výzvou, která se znovu objevuje i v názvu knihy Zpátky na zem: přestaňte předstírat, že obýváte bezpečná místa poznání, náboženské víry či politických přesvědčení mimo otáčející se kola geohistorie, které se dávají do pohybu čím dál rychleji. Přiznejte si svou připoutanost k Z/zemi.
Na rozdíl od těch, kteří si spojují „návrat k přírodě“ s nadějí na novou harmonii, která zavládne i mezi lidmi navzájem, zaujímá Latour realističtější postoj. Naše napojení na různá místa spletenců Gaii nás a naše zájmy ve skutečnosti staví proti sobě. Návrat na zem není návratem k předzjednané harmonii, ale předpokladem k tomu, abychom dokázali vůbec pojmenovat, kde leží konfliktní místa a třecí plochy.
To je ovšem nezbytnou podmínkou toho, abychom je dokázali nějak řešit. Latour používá metaforu diplomatického jednání. Abychom vyšli z konfliktů nového klimatického režimu co možná nejlépe, musíme se pustit do diplomacie. Největším problémem přitom nejsou ti, kteří mají jiné zájmy než my, ale ti, kteří odmítají k jednacímu stolu vůbec usednout. Předpokladem skutečného míru je odvaha přiznat si, že jsme ve válce.
Je třeba vyložit karty na stůl, nebo spíš na zem, vyzývá vlastně Latour. A klade jako příklad několik otázek, které by měl člověk zodpovědět, než ke společnému stolu zasedne. Jakou svrchovanou autoritou se cítíš být vázán/vázána? Jaké teritorium obýváš? Jaká je tvé pojetí dějin a tvé místo v nich? Ale také o něco tvrdší otázky: co nebo dokonce koho jsi ochoten/ochotna obětovat?
Nemáme totiž žádné garance, že se diplomatické vyjednávání vydaří. Zvláště v době dramatických klimatických proměn. Je třeba se také připravit na politiku, která vystoupí ze zdánlivě univerzálních rámců, jež mají zaručovat předzjednanou shodu, a připravit se na politiku, která rozlišuje přátele a nepřátele. (Toto téma řeší také v češtině dostupná Latourova esej „Rozpoznání přátel od nepřátel v době antropocénu“ zařazená do knihy Stopovat a skládat světy s Bruno Latourem, kterou vydalo nakladatelství Tranzit).
Karel Barth, nejvlivnější evangelický teolog 20. století, prý vyjádřil svůj distancovaný postoj k širokým zástupům na něj navazující barthiánské teologické školy následujícím bonmotem:
Až potkáte nějakého barthiána, tak mu vyřiďte, že já barthián nejsem.
Nebyl zdaleka jediným myslitelem, který se už za svého života potýkal se svým ohromným vlivem, jenž do jisté míry svazoval ruce vývoji jeho myšlení.
Uvedení knihy Zpátky na zem do české čtenářské obce ukázalo podobný konflikt z druhé strany. Čeští latourovci totiž mají problém s tím, jak málo latourovská tato kniha podle nich je. Sociolog Zdeněk Konopásek, bezesporu největší český znalec Latoura, polemizoval s danou knihou ve své recenzi v časopise Vesmír nazvané „Latour o antropocénu“. Latour se podle něj nebezpečně přiklonil k politickému radikalismu, když se příliš jasně vymezil proti velkému fosilnímu kapitálu a jeho politickým reprezentantům, a ztratil tak skutečně hodnotný radikalismus intelektuální, který spočíval v důsledném zkoumání víceznačností skutečnosti.
Provokativnost zůstává, nicméně pozorovatelská přesnost a analytická obezřetnost jsou tytam,
píše.
Podobným směrem pravděpodobně mířila i poznámka socioložky Terezy Stöckelové, editorky výboru Latourových textů Stopovat a skládat světy s Bruno Latourem (Tranzit, 2016), která na diskusi k vydání knihy Zpátky na zem uvedla, že se jedná o snad „nejblbější“ Latourovu knihu, a kdyby nevěděla, že autorem je on sám, doporučila by mu, aby si nějakého Latoura přečetl.
Mají pravdu? Dle mého přesvědčení nikoli, protože Latour sice v knize Zpátky na zem jednoznačně mění žánr psaní, jedná se skutečně v podstatě o politický manifest, ale do velké míry navazuje na to, co tvrdí už ve svých přednáškách o Gaie. Mají ale pravdu v tom, že právě politický manifest donutil Latoura se na některých místech od svých teoretických předpokladů vzdálit. Dovolím si ovšem tvrdit, že mu to naopak slouží ke cti a že je třeba leckde jít dokonce ještě o krok dál nebo se alespoň zamyslet, proč mu teoretické předpoklady jeho myšlení neumožnily některé věci dostatečně uchopit.
Mezi Latourem, který opatrně stopuje komplikované a leckdy nečekaně nestabilní utváření toho, co jsme si zvykli nazývat fakty, a Latourem, který hledá spojence pro boj proti fosilnímu kapitálu, je zcela jistě určité napětí. Jenže toto napětí nepřišlo až s knihou Zpátky na zem, ale je přítomné už v knize o Gaie, o níž se Konopásek zmiňuje pochvalně.
Konopásek se podivuje nad tím, jak může Latour tak jednoznačně bojovat proti fosilnímu kapitálu a jeho strategii popírání změn klimatu, když sám ví, jak nejistá všechna fakta jsou. Jenže na to Latour přece odpovídá už ve Facing Gaia, právě svou tezi o pseudokontroverzi, která ve skutečnosti nenabízí alternativní cestu utváření pravd, ale pouhý dobře píáristicky provedený humbuk, jenž má pohled na utváření vědeckých pravd pouze zatemnit.
A není nakonec vydání politického manifestu krokem k účasti na klimatické politice, která si je vědoma, že nový klimatický režim přináší nové dělení přítel/nepřítel? Latour si v tomto nijak neprotiřečí, jen sám udělal to, k čemu již ve Facing Gaia vyzval všechny ostatní: vyložil karty na stůl. Ani u diplomatického stolu, ani ve válce nemůžete být pouze přesným pozorovatelem a opatrným analytikem.
Lze souhlasit s tím, že k některým svým poznatkům pravděpodobně nedošel prostřednictvím metod, které ve svých knihách doposud sám předkládal, ale prostě ho dohnala síla reality, ve které žijeme. Je to realita pozdního kapitalismu, ve které mají, ať už chceme, nebo nechceme, enormní moc nadnárodní korporace. Latour si toho zkrátka všímá, i když jeho teoretické nástroje nejsou na analýzu ekonomických nerovností a toků kapitálu stavěné. To můžeme považovat spíše za ukázku jeho intelektuální poctivosti než nedostatků. Je naopak otázkou, jestli nyní takové nástroje do jeho analýz ve větší míře nezahrnout.
Již Lukáš Likavčan se ve svém starším eseji o Latourovi ptá:
Kdo určuje jednací řád v parlamentu věcí?
Stejně tak bychom se mohli zeptat, kdo určuje řád Latourova diplomatického vyjednávání v novém klimatickém režimu. Stejně jako všechny představy politiky omezené především na diskusi, i tato má meze ve svém idealismu. Situace, ve které by všichni měli ke společnému stolu stejný přístup nebo stejné prostředky své názory propagovat, je totiž ryze utopická. Zčásti právě proto, že žijeme v době, kdy velký kapitál ovládá kromě jiného také média. Možná by se zde měl Latour sám vrátit na zem a věnovat víc pozornosti např. vlastnickým vztahům kanálů, které naše diskuse prostředkují.
Ekonomika a její struktury jsou ostatně klíčovým hráčem ve všech aspektech našich životů a při četbě Latoura se nelze ubránit pocitu, že mu přece jen chybí alespoň něco z marxistické tradice. Nikoli pokrokářský modernismus ignorující limity přírodních zdrojů, ale analýza kapitalistické modernity. Svět kolem nás, jeho konflikty a jeho těžko řešitelné problémy totiž nejsou pouze (!) výsledkem „přírodního náboženství“ moderní galileovské vědy, ale také výsledkem nezkrotné akumulace kapitálu, jehož vazby a extraktivní síly jsou propletené skrze vztahy uvnitř Gaii.
Je to právě O’Harův přirozený vtip, ucho pro všednodenní mluvu a brilantní schopnost zkratkovitého popisu, díky kterým jeho poezie povětšinou nepůsobí složitě či akademicky.
Tuším, že ten, kdo nečetl Dvorského Hru na ohradu, se tady už poněkud ztrácí. Asi by uvítal bližší vysvětlení pro „ohrady“ a „díry“: mají to být krycí jména, symboly, výtvory surrealistické obraznosti, nebo něco opravdu reálného?
V čem přesně spočívá Dvorského revolta? Je to revolta proti ztuhlé podobě věcí, světa i společenských konvencí. Autorovo básnické gesto převrací naruby ustálené podoby skutečnosti.
Místy básník buduje téměř soustavně jakousi teorii nejzazší situace, ale zároveň smysluplnost takového počínání zpochybňuje a nelze si nevšimnout, že se také směje (a ovšem – hraje si).
Viktor Orbán byl nepochybně přesvědčen, že v nouzi epidemiologické krize nebude Evropa dohlížet příliš bedlivě na vnitřní politiku svých členů.