Tenhle křehký konsensus rozrušil nejmladší a poslední z autorů římské milostné elegie, Ovidius – a to hned svým prvním počinem, jímž jako ambiciózní mladík vstoupil do širšího povědomí: sbírkou Amores, „Lásky“.

Myslím ale, že v Orfeově tváři plující řekou s lyrou v týle jako s polštářem, jak ho vidíme na obraze belgického symbolisty Jeana Delvilla, je nadále slyšet zpěv, který se ozval u všech těch básníků ležících se zavřenýma očima, ať už to byl Walt Whitman v trávě či Alberto Caeira mezi ovcemi ve svých pastýřských snech.

Tím se však vizuální charakter úvodní scény zdaleka nevyčerpává, dalo by se tvrdit, že celý výjev je před námi odhalován postupným přechodem pomyslné „kamery“: nejprve hledíme na prázdné moře, a teprve po chvíli „záběr“ na piráty sjede dolů na břeh s mrtvými těly, aby je snímal do těch nejmenších detailů.

V každé chvíli, kdy náboženství účelově vyvyšovalo muže, pokaždé když potíralo lidskou rozdílnost a projevovalo autoritářské sklony – zpovzdálí se dívaly také ženy. A ačkoli se bály, nemlčely.

Měla by žena nosit kalhotky, když kráčí po ulici? Měla by si je sundat, pokud vyrazí do kostela, aby tím podpořila intimní vztah mezi svou sexualitou a Bohem? A co kdyby ta žena byla zelinářka, která nemá spodní prádlo a na ulici prodává citrony?

Nejhorší je, když budete muže litovat. Horníky samotné by to nikdy nenapadlo do té doby, než je to naučili agitátoři a sentimentalisté.

Musíme znovu objevit inteligenci přírody, vrátit se k našemu původnímu animismu a oduševnělému vesmíru, jak ho animismus vnímal.

Metafyzika v poezii tak může obývat podobnou sféru jako modlitba, ale může se také odehrávat v méně nápadné podobě – kdy skrze výčet zcela konkrétních fenoménů zažijeme i pocit transcendence.

A když už myslíš, že zánik je nevyhnutelný, že hranice bytí se zjevila jednou provždy v nekonečné souši a vyprahlosti, v tom drcení sluncem, zjeví se další spojenec kalábrijského slunce – moře.