Radikální umělec se zavazuje znovu a znovu podstupovat pouť do hlubiny. Tato cesta ale nemá konec, na jejím konci není zpráva či informace.

Dominantní osobnost bývá na Západě idealistická, soucitná, civilizovaná, spořádaná jako Dr. Jekyll, který je ke svým pacientům tak starostlivý; stínová strana je deformovaná, pohybuje se rychle, „jako opice“, je mladší než hlavní osobnost, má v sobě velké zdroje energie a žádnou morálku.

Vodní říše ale nabízí uzdravení. Mezi její schopnosti patří znovuzrození – je třeba vstoupit do zatopené propasti, odevzdat vše staré, nechat rozplynout jistoty a nefunkční, obnošená pravidla, aby svět mohl povstat čerstvý a nový.

Kristus je výzvou jejich samé existenci – emoční, společenské, hospodářské, sexuální, vesmírné.

Dnešní koncepty environmentální etiky spočívají na sporném předpokladu, že ekologická krize je důsledkem krize společenské a že její řešení je třeba hledat v sociální oblasti.

Tenhle křehký konsensus rozrušil nejmladší a poslední z autorů římské milostné elegie, Ovidius – a to hned svým prvním počinem, jímž jako ambiciózní mladík vstoupil do širšího povědomí: sbírkou Amores, „Lásky“.

Myslím ale, že v Orfeově tváři plující řekou s lyrou v týle jako s polštářem, jak ho vidíme na obraze belgického symbolisty Jeana Delvilla, je nadále slyšet zpěv, který se ozval u všech těch básníků ležících se zavřenýma očima, ať už to byl Walt Whitman v trávě či Alberto Caeira mezi ovcemi ve svých pastýřských snech.

Tím se však vizuální charakter úvodní scény zdaleka nevyčerpává, dalo by se tvrdit, že celý výjev je před námi odhalován postupným přechodem pomyslné „kamery“: nejprve hledíme na prázdné moře, a teprve po chvíli „záběr“ na piráty sjede dolů na břeh s mrtvými těly, aby je snímal do těch nejmenších detailů.

V každé chvíli, kdy náboženství účelově vyvyšovalo muže, pokaždé když potíralo lidskou rozdílnost a projevovalo autoritářské sklony – zpovzdálí se dívaly také ženy. A ačkoli se bály, nemlčely.