Alena Wagnerová

Krize levice, nebo neoliberalismu?

Krize a rozpad společnosti volného trhu, které George Soros prorokoval už před řádkou let, a hluboká, ale pasivní nespokojenost lidí se stavem společnosti jsou v současné době stále zřejmější.

Esejistika – Esej
Z čísla 9/2019

Komunistické strany vyrůstají a mizí. Myšlenka práva a svobody je stará a věčná. Nemůže nikdy zahynout. Vždycky se znovu vynoří, jako se vždycky vynořila v temnotách,

napsala Milena Jesenská v článku „Co zbývá z KSČ“, který vyšel v Peroutkově Přítomnosti 26. října 1938. Komunistické strany ze současného politického spektra skutečně zmizely, svou mocenskou pozici v rozděleném poválečném světě ztratily, státní socialismus sovětského ražení selhal. Ale selhala tím také celá levice, jak se nám to snaží namlouvat zvykový, a nejen český, antikomunismus? Není na čase, aby se otázka práva a svobody pro všechny znovu vynořila z temnot?

Zatímco ale debatujeme o krizi levice a hledáme její příčiny, žijeme ve světě, kde se doslova před našima očima rozkládá jiný společenský systém: na celé čáře selhává neoliberální globální kapitalismus, který po rozpadu tzv. východního bloku ovládl jako politicko-ekonomická mocenská ideologie celý svět. Bez vlivu ovšem tento rozpad socialistického bloku nezůstal ani na neoliberální ideologii samotnou. Zbavil ji hluboce zakořeněného strachu kapitalistického západu ze socialismu, který si svým způsobem vynutil koncepci sociálně tržního hospodářství a dosud brzdil tendence k neoliberální přestavbě společnosti, jež se v západních zemích začaly objevovat kolem roku 1983. Teď už atributu sociální nebylo potřeba a tržnímu fundamentalismu, jinak řečeno: proměně světa v trh a jeho absolutizaci jako základního principu pro uspořádání společnosti, již nestálo nic v cestě.

 

Být „špatný“ a „šikovný“

Zatímco na evropském Západě byl tento nástup neoliberalismu zmírňován čtyřiceti lety žité demokracie a sociálně tržního hospodářství, v zemích bývalého východního bloku, zmatených údajnou svobodou a demokracií, kterou jim liberalismus přinesl, byl zvlášť razantní a nevybíravý, ovšem na základě zkušenosti s právě odcházejícím režimem poměrně rychle akceptovaný. Jestliže klasický liberalismus, jenž se v první polovině devatenáctého století vymezoval vůči absolutismu s jeho feudální společenskou strukturou, viděl svobodu především v jejím pozitivním významu jako právo individua na osobní rozvoj a svobodu k něčemu, pak neoliberalismus se svým tržním fundamentalismem ji umožnil chápat v jejím negativním aspektu jako svobodu ode všeho – tedy zodpovědnosti, povinnosti a morálky. Dobrým se stalo to, co se osvědčuje a vyplatí v konkurenčním boji o místo a úspěch na trhu i za cenu suspendování obvyklých morálních zásad. Člověku se otevřela možnost být „špatný“ a ještě z toho profitovat a za tuto svou „šikovnost“ být i obdivován. Ne bez důvodu označil rakousko-britský filosof Karl Popper (1902–1994) princip svobodného samoregulovaného trhu za modlu.

(Neo)liberální ekonomové ale trh povýšili na nadčasový mechanismus provázející celé dějiny lidstva, kde tržní síly v podobě neviditelné ruky trhu působí v přirozené harmonii. V každém případě se pro ně trh stal absolutní kategorií, něčím jako svého druhu sekularizovaným božím hlasem. Zcela přitom pominuli jeho společenskou podmíněnost. Ve svých důsledcích to znamenalo redukci všeho lidského konání, ať už ekonomického, nebo jiného, na zbožní vztahy vyjádřitelné v penězích. Zbožím se tak stala i lidská pracovní síla, člověk sám pak humánním kapitálem. Staly se jím ale i přírodní zdroje jako voda, půda a nerostné bohatství. Zatímco socialistická ideologie rozpracovávala svou ideu lepšího světa na mnoha stránkách, postačí neoliberalismu k řízení světa jako trhu jen několik slov: privatizace, deregulace, efektivita, eficience, austerita, konkurence.

Ale co vlastně vyjadřuje těchto šest pojmů s latinskými kořeny, jimiž se neoliberální ekonomika stále ohání jako dogmaty? Ve svém původním významu znamená privatizace, z latinského privare, někoho o něco připravit. A přesně toto postihlo s nástupem neoliberálního kapitalismu řadu veřejných služeb – např. železnice či pošty, které byly vybudovány a financovány z peněz daňových poplatníků, a byly tedy vlastně jejich majetkem, státem pouze spravovaným. Na základě argumentu, že stát či obce spravují veřejný majetek neefektivně, však byly převedeny do soukromých rukou nebo akciových společností. Efektivita je přitom v ekonomii definována jako míra účinnosti, která určuje vztah mezi dosaženým a žádoucím cílem. O tom, co tímto cílem je, a podle jakých kritérií je volen, se ale nedozvídáme téměř nic – nanejvýš to, že stát nebo obec tím ušetří.

 

Chránit kapitalismus i před kapitalisty

Neviditelná ruka trhu ale zná jen jediné kritérium a jediný cíl, a to je míra zisku. Té je ovšem obvykle dosahováno snížením počtu pracovníků a jejich přesunem do oblasti podpory v nezaměstnanosti a sociálních dávek placených státem. Stálo by za to spočítat, kolik ve skutečnosti procesy privatizace a deregulace finančních trhů, o finanční krizi roku 2008 ani nemluvě, jednotlivé státy a jejich občany stály. Kritérium zisku ovšem vede k tomu, že privatizované veřejné služby jsou stále dražší. Tím, že se staly soukromým podnikem, musí vykazovat zisk, zatímco veřejné služby by měly fungovat tak, aby pokryly náklady na svůj provoz, protože jejich úkolem je uspokojovat potřeby veřejnosti.

Neoliberální dogma o neefektivnosti sociálního státu a veřejných služeb je de facto (post)kapitalistickou formou třídního boje, jen s opačným znaménkem. Deregulace a privatizace veřejného majetku i přírodních zdrojů totiž umožňují neustálé přerozdělování finančních prostředků a majetku zdola nahoru a rostoucí míru vykořisťování. Na trhu se podle míry zisku, označované jako efektivita, rozhoduje o všem – od individuálních osudů lidí po existenci států a jejich rozpad či ožebračení (viz Řecko), o chudobě jedněch a bohatství druhých. A deregulace liberalizovala nejen podnikání, své chování „deregulovali“ i mnozí podnikatelé, takže výrok nejmenovaného Američana, že kapitalismus je třeba chránit i před kapitalisty, který citoval ekonom a filosof tzv. rakouské školy Friedrich August von Hayek (1899–1992), doznal svého oprávnění.

Protože dění na trhu se odehrává v peněžních vztazích, stávají se pro něj neuchopitelnými a i nepochopitelnými jevy, které nelze monetárně vyčíslit. Principu efektivity chybí měřítko pro zohlednění sociálního aspektu práce, důležitého pro vytváření lidské pospolitosti, ale nepřinášejícího žádný monetární zisk. Stejně tak nezohledňuje, že práce je podstatnou složkou smyslu života a v mezilidských vztazích má nezanedbatelný význam pro stabilitu a spokojenost člověka. Jsou to často zcela drobné sociální kontakty, úsměv, pár slov, které dávají lidem pocit, že náleží k určitému celku, odbourávají agresivitu a vytvářejí onen neviditelný sociální kapitál, bez něhož žádná společnost nemůže existovat. Rostoucí míra násilí a brutality, se kterou jsme dnes konfrontováni, je jedním z důsledků toho, že neviditelná ruka trhu není schopna tyto aspekty lidské existence uchopit a zhodnotit. Hodnoty se ale prověřují v denním mezilidském jednání, jinak ztrácejí svou platnost a váhu. Ve svých důsledcích znamená neoliberální ideologie totální sekularizaci, ztrátu spirituality a komercionalizaci života.

Je to smutný svět, svět jako trh, který neoliberalismus ustavil. Svým důsledným zkratkovitým myšlením v monetárních kategoriích proměnil globalizovanou zeměkouli v údolí vzdechů. Důvod k nim má, byť z různých důvodů, každý. Afričan, protože se svou drůbeží farmou nemůže konkurovat laciným exportům masa z EU a USA; DHL-doručovatel, který se s online balíky plahočí od domu k domu a jeho výdělek nestačí k tomu, aby uživil rodinu; mladí akademici, kteří každý rok znovu čekají, jestli jim univerzita prodlouží pracovní smlouvu – o všech těch tisících a statisících sociálně vyloučených ani nemluvě. Vzdychají ovšem i bohatí a úspěšní, když na burze klesají jejich akcie. A nedělejme si iluze, na ramenou prekariátu stojí každý z nás.

Radikálně se vymezit

Je pochopitelné, že pravicovým politickým i hospodářským elitám jednoduché poučky neoliberální ideologie vyhovují, protože z nich profitují. K vedení neoliberální asociální politiky se ale propůjčily i sociální demokracie, tedy politická levice. Cenu za to platí už přibližně deset let razantním úbytkem volebních hlasů všude v Evropě. A to je její skutečný problém. Krize levice je ale jen součástí hluboké krize neoliberalismu a jeho nehumánnosti, která je stále patrnější. Prominentní neoliberálové ale ještě stále dokola opakují poučky, jako třeba austerita, jež v praxi zcela selhaly a zbídačily celé národy. Podobají se tak komunistickým funkcionářům, kteří v měsících před sametovou revolucí stále dokola opakovali stranické formulky, jimž už nikdo nevěřil.

Krize a rozpad společnosti volného trhu, které George Soros prorokoval už před řádkou let, a hluboká, ale pasivní nespokojenost lidí se stavem společnosti jsou v současné době stále zřejmější. Ideologie neoliberalismu je sice analyzována a kritizována v tisících článků a stovkách knih, co ale dosud chybí, je politická síla, která by se vůči ní radikálně vymezila a lidem otevřela představu jiné budoucnosti. Je načase, aby demokratická levice tento krok z temnot konečně udělala. Připomeňme si, že na ideologii neoliberalismu přistoupily sociálně demokratické strany Západu ve fázi rigidního antikomunismu po událostech roku 1989, pro nějž už sociálně tržní hospodářství platilo za socialistický výmysl a sociální politika za komunistické zboží. A do toho všeho ještě americký politolog a filosof Francis Fukuyama hlásal konec dějin…

Svou politickou pozici se tehdy, v druhé polovině devadesátých let, pokusily asociálními programy zachránit jak labour party (tzv. new left – nová levice) v Anglii, tak sociální demokracie v Německu Agendou 2010. V delší časové perspektivě tím dosáhly dvojího: ztráty důvěry svých tradičních voličů, jakož i toho, že se neoliberální představy o jediné možné a správné organizaci společnosti zahnízdily v lidských mozcích ještě hlouběji. Ve svém neoliberálním pomýlení také zcela přehlédly vznik nové skupiny vykořisťovaných – tzv. prekariátu, svou situací ne nepodobného proletariátu z počátku industrializace a stejně jako tehdy on nemajícího ve společnosti žádné politické zastoupení.

Toto radikální vymezení se levice vůči neoliberální ideologii je nutné jako politický postoj. Její dominanci ovšem nelze zlomit revolucí, ale, jak to formuloval americký sociolog Erik Olin Wright (1947–2019), pouze zdola vytvářením konkrétních emancipačních alternativ a využíváním trhlin v neoliberálním systému, které bezděčně otevírají perspektivu světa, jaký by měl být. Takovéto „podhrabávání“ neoliberálního kapitalismu zdola ovšem předpokládá silnou občanskou společnost kooperující s demokratickou politickou stranou, která má jasný antineoliberální program, byť je v opozici. Ve stručném výběru by součástí tohoto programu měly být: požadavek rekomunalizace veřejných služeb, podpora rozvoje regionálního hospodářství, oživení myšlenky družstevnictví, otázka podílení se pracujících na zisku podniků, pozornost k situaci prekariátu a k vykořisťování daném digitalizací, důraz na ekologii i v souvislosti se zprůmyslněním zemědělství a také kritika technokratického přístupu ke světu. Vodítkem by se jí přitom znovu měla stát triáda svoboda – rovnost – bratrství, a ne ono zmrzačené svoboda – spravedlnost – solidarita, již si v rámci neoliberálního pomýlení zvolila a vzala mu tím transcendentní přesah, který teprve dělá člověka člověkem. A to je duchovní předpoklad pro překonání neoliberalismu.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Namísto kulturních elit, ve svém společenském významu decimovaných normalizací, tvořili ale její vůdčí sílu ekonomové, kteří východisko, lépe řečeno „vykoupení“ z normalizačního marasmu našli v neoliberální ekonomii jako novém světovém názoru, v němž se společnost stala trhem a její řídící silou a morálkou konkurence.

    Drobná publicistika – Komentář
    Z čísla 10/2018
  • Alena Wagnerová

    Heinrich Böll

    S Bohumilem Hrabalem podnikl Böll procházku Václavským náměstím plným sovětských tanků až k budově rozhlasu a zakončili ji – jak jinak – u piva, pravděpodobně v hospodě U tygra.

    Drobná publicistika – Výročí
    Z čísla 21/2017
  • Františka Zezuláková Schormová

    Divoké a vzácné životy kolem nás

    Když se Mary Oliverová ptá, co uděláme s „divokým a vzácným životem“, nejde jen o náš život, ale o životy všeho kolem nás, o životy, se kterými jsme nerozlučně spojeni.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 6/2019
  • cropped-Jack-Kerouac-Hero-2016-1
    Ozvěny Beat Generation
    Petr Král

    Ach, Bumsy!

    Obecně vzato jsou Kerouacovy prózy obdobou dlouhých básní; tak jako ty jsou
    vskrytu řetězcem básní kratších, k obrazu procházky a jednotlivých „zjevení“, obrazů nebo vidin, které při ní před chodcem vyvstanou, jsou prózy sledem rodících se a zanikajících vzruchů (elánů) skládajících je co vždy novou iniciační pouť.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 5/2019