Pamatuji si časy, kdy na YouTube bylo ještě možno hodnotit videa hvězdičkami. Po čase bylo hvězdičkové hodnocení nahrazeno prostým +/-, respektive lajk vs. dislajk. Dnes jsme ve stavu, kdy lze videa sice nadále hodnotit lajkem či dislajkem, ovšem pod videem se nám zobrazuje pouze počet udělených lajků. Bude-li trend pokračovat, pak nám brzy zůstane jediná možnost: poplácávat autora po zádech lajky – a nic víc.

Divadelní a zejména filmová spolupráce mezi režisérem Lucianem Salcem a skladatelem Enniem Morriconem patří k prvním dlouhodobým pracovním zkušenostem později mezinárodně proslulého autora filmové hudby s konkrétním filmařem. Právě u Salceho se postupně vyvíjel Morriconeho autonomní styl v instrumentální, melodické i vokální poloze a procházel postupně rozmanitými kulturními a stylistickými proměnami.

Pokud se dozvíte, že kniha, kterou vám literární nadšenec doporučil, už řadu let – nebo dokonce desetiletí – přináší zábavu a poučení čtenářům v autorově vlasti, ale nikde jinde, vzpomeňte si, že opatrnosti nikdy nezbývá.

Sklidil smršť neoprávněné kritiky od těch, kdo nic nepochopili. Pokud ale jako Evropa na svoji obranu nic nevymyslíme, pokud nebude nějaká veřejná kontrola algoritmů sítí, pak ti, kdo chtějí zánik Západu, jak ho známe, nás převálcují. Gigantická asijská země nebo giganticky bohatý šílený jedinec. Který bude sám rozhodovat o tom, co se nám objeví na obrazovce.

Setkal jsem se s představou, že lingvisté přece musejí umět spoustu jazyků, protože co jiného by mělo znamenat, že je studují… Nebudu lhát, nadaným polyglotům trochu závidím. Avšak i jeden jediný jazyk ve všech svých varietách a individuálních odstínech utváří nekonečně bohatý svět, jehož studiem lze strávit celý život.

Dnes Polsko aspiruje na lídra střední Evropy, v kontextu slabých vlád ve Francii a v Německu dokonce na lídra Evropské unie. Je to dáno jak jeho výrazným premiérem Donaldem Tuskem, který zná dobře Brusel, tak jeho sousedstvím s Ukrajinou. Tam má Polsko prvořadou roli jako země, která přijala snad nejvíc ukrajinských uprchlíků, jako země, přes niž proudí většina západní pomoci a která bere ruské nebezpečí velmi vážně. Vždyť až do r. 1918 byla Varšava okupována jako součást ruského impéria a úředním jazykem tam byla ruština.

Nemožnost svět od sebe oddělit, emancipovat se a očistit, není však pobídkou k rezignaci. I rezignace je snahou o sebeočistu. A to Kristofová neudělá. Kristofová místo toho pozoruje, jak věci jsou. Snáší sebe samu uvnitř světa díky pozorování. Její postavy zažívají šoky. Šoky natolik silné, že lidé nejsou ani schopni rozhořčení.