Sdílený život a sdělovaná zkušenost jsou přesně ty aspekty demokracie, ke kterým se opravdu musíme odvážit. Není to tak snadný úkol, protože sdílení sebou samozřejmě nese nebezpečí spojené s mocí a závislostí na druhém. Paradoxem je, že ze strachu, abychom nebyli na někom závislí, se stáváme závislí na manipulacích těch, kteří náš strach využívají. Jedinou cestou je zradit vlastní strach z toho, že druhé potřebujeme.

My redaktoři míváme sklon usměrňovat text k řádu a systému – i takoví chaotičtí neřádi, jako jsem já. Na překládání je ale ve skutečnosti krásné, že člověk nakonec nikdy stejně tak docela neví. Že žádný postup není zaručeně správný. A nakonec si může dovolit i trochu té nesystematičnosti, protože proč by u všech všudy nemohl hrdina, kdyby vyrazil opačným směrem, mířit z náměstí Svornosti k rue du Faubourg Saint-Honoré?

Řídit tak velkou akci, jakou je Frankfurtský knižní veletrh, vyžaduje silnou a zkušenou osobnost, srozuměnou s nesourodým vývojem mezinárodního vydavatelského průmyslu v různých zemích světa, znalou světové literatury a místních poměrů. Peter byl takovou uznávanou osobností, jeho „keynotes“ – přehledy o současném mezinárodním vývoji v této oblasti – vždy uváděly naše odborná setkání.

Sergej Machonin ve svém textu o Vůni květin tuto Radokovu schopnost shrnuje takto (a jelikož jde o poslední inscenaci, kterou Radok v Čechách vytvořil, zní to téměř jako epitaf): „Připadlo mi, že Radokovi nic v člověku neujde. Je až hrůzně přesný ve schopnosti donutit postavy, aby na sebe všechno řekly. […] Je rozeznatelný svou schopností najít dva tři rysy, pohyb, tón a rozevřít tím nesnesitelný pohled do člověka.“

Nechci predikovat, co se bude dít dál, protože vím, že obsahu bude přibývat a díky AI se bude ještě důmyslněji segmentovat. Už se to děje. Nejen Google začíná mít problém. Koneckonců Aleš Palán v nedávném rozhovoru řekl, že není vyloučené, že spisovatelé vymizí a literatura už nebude ani komunitní záležitost pro pár nerdů.

Můžeme napsat a vydat mnohé knihy, ale jimi se k podstatě vnitřní bolesti nikdy nedostaneme. Ostatně knihy čtou jen určité vrstvy obyvatel a jejich poselství pomalu slábne. Naproti tomu účinná láska a vděčnost jsou těmi pravými léky. Trochu donkichotské úsilí Karin Lednické je mi na první pohled sympatické, ale jedinec nemůže zmoci kolektivní trauma v jakékoli době i prostoru. Může jen přispět k úlevným chvilkám, ale i za to poděkujme.

Zastavení šesté. Sedíme na špalcích ve tmě. Posloucháme operní zpěvačku, která je schovaná za rohem. Pozoruju stíny. Naše stíny. I my za chvíli nebudeme. Nevadí mi to.