náš život je jako lepší vlajka,
vlající nad restaurantem Conte se srpkem měsíce v pozadí,
brzy bude zas plný tvého převráceného smíchu,
jestli se někdy budeme opravdu štvát,
dám ti malý kousek plátna, abys mi obalil srdce

Spílající mužové od rodin
Vzlyky tekoucí po tvářích žen
Černý dým zamořuje bulvár
Mračna jako uhel
rozpíjejí se na nebi
Hustý hluk a křik
Kašel sípání dupání

Není ovšem na škodu knihu alespoň prolistovat, pokud chcete, stejně jako já, pochopit, odkud vítr vane, když se někdo veřejně staví proti snahám současného feminismu ve stylu: Mně nic nevadí, nikdo mě neznásilnil, já mám peněz a příležitostí dostatek… a zbytek už dořeší příroda, která nám jasně rozdala role…

nakonec i smrtka kterou si kreslí dítě je pokusem o zpřítomnění smrti
zatímco její tajemství tkví v podstatě nepřítomnosti
přesněji v přítomnosti absolutní absence
kdy už není svět a ještě není
nepatrný okamžik než pták který vydá hlas v úzkosti zaslechne zpěv jiného ptáka

Po čase se po Mickey Ferucci začal shánět producent Irwin Chusid, specialista na outsidery a art brut. Zjistil, že Mickey žije stabilizovaně: medikace kombinovaná s terapií jí pomohla zmenšit výkyvy nálad. To ovšem mělo za následek, že Mickey přestala zajímat publikum.

Ach, dobře si vzpomínám. Pamatuju si na blud a bloudění a bludy. Tady a tady. Kam vede tato cesta a kam ta další? Tolik vyplýtvané, zmuchlané příze.