Jestliže se věhlasná italská prozaička Elena Ferrante (anebo také kdosi jiný či jiná, kdo publikuje pod tímto jménem) v bestsellerové tetralogii Geniální přítelkyně zaměřila na vztah dvou svérázných žen z jihoitalské Neapole a na jejich osudy v poválečných desetiletích, mnohem mladší, leč neméně slibná a talentovaná severoitalská spisovatelka Beatrice Salvioni (1995) si zvolila jako téma své prvotiny dramatický příběh dívčího dětství a dospívání, situovaný do dávných časů „předferrantovských“ za diktátorského panování „duceho“ čili Benita Mussoliniho v meziválečné Itálii.

Autorčiným debutem se stal román Dareba, který vyšel v roce 2022 a zakrátko i v českém překladu Alice Flemrové. Sklidil značný úspěch, načež prozaička nelenila a kvapně vydala jeho pokračování s názvem Ničema. Pokaždé to jsou ženské bytosti, byť mužských darebů a ničemů se ve vyprávění o fašistické éře vyskytuje též požehnaně. V druhém svazku sice jde o pozdější život „Ničemy“, leč můžeme ho číst i bez znalosti knihy o „Darebě“.

Přece jen se ale sluší a patří aspoň nastínit, o co kráčí ve zmíněné prvotině! Nakladatelská anotace praví, že jde o příběh dvanáctileté vzorné a způsobné dívky Francescy z lepší rodiny, která se jednou provždy a nadobro zhlédne ve své vrstevnici Maddaleně, rebelce od narození a řečené Dareba, která je přes svůj věk považována za budoucí (nebo i přítomnou) čarodějnici a která nikoli náhodou už v útlém mládí skončí špatně: česky řečeno v domově mládeže neboli v područí sadistických jeptišek. Pokud se román Geniální přítelkyně odehrává v Neapoli a jiných velkých italských městech, dějištěm Dareby (a poté i Ničemy) je severoitalská Monza ležící v Pádské nížině, svým způsobem patriarchálně žijící maloměsto (v němž v roce 1900 anarchisté zavraždili krále Umberta I. Dobrého, který započal koloniální expanzi do Afriky), kde vládne nejen nepříčetný kult Mussoliniho a jeho černokošiláčů, ale i zdánlivě odvěké „zákony mužů“. Právě proti nim se Dareba i Ničema bytostně (zprvu marně) vzpírají.

Na okamžik nyní opusťme scenérii onoho mačistického italského společenství a vzepřeme se redakční nedbalosti, s níž byla Ničema v Argu coby přímé pokračování Dareby vydána. Stačí se přece podívat na obsah a můžeme váhat, zda jde o dílo darebné, nebo o přímo ničemné. Dočítáme se v něm totiž, že prolog je na s. 9, ač ho najdeme na s. 7. První část má začínat na s. 16, ve skutečnosti však její počátek je na s. 13. Tím to nekončí: druhá část nezačíná na s. 127, jak stojí v obsahu, nýbrž na s. 95, ta třetí nikoli na s. 240, leč na s. 182. Atakdál. Co se týče závěrečné poznámky, ta má být na s. 459, ač román Beatrice Salvioni Ničema má v českém vydání jen 360 stran. Logicky se pak naskýtají až makabrózní varianty, že italský originál měl přes 460 stran, jenže v české verzi se o celou stovku scvrkl. Co když se vážně seběhlo něco takového? Bude tudíž asi nejsmysluplnější stránku s falešnou paginací vytrhnout, zahodit a při četbě se stránkováním knihy valně netrápit. O nic veleničemného věru nepůjde.

O co však jde v románu? Ocitáme se na prahu vstupu Itálie do evropských bojišť druhé světové války v létě 1940 a jak Dareba, tak i Ničema nejsou dvanáctileté, nýbrž už sedmnáctileté dívky, které se po čtyři léta neviděly a téměř nic o sobě nevěděly. Kromě základního faktu, že určitými nadpřirozenými silami oplývající Dareba Maddalena se pro svou darebnost trýznila v nedobrovolné internaci, přičemž jen se štěstím ušla většímu postihu. Nebudeme převypravovat dějové peripetie, prozraďme proto jen tolik, že obě „geniální přítelkyně“ z Monzy si zachovaly přátelství, ovšem jejich životní dráhy se v té době už protínaly jen v nadmíru kritických situacích. Bytostnou rebelkou a Ničemou se stává „vzorná“ Francesca, zatímco nesmiřitelná a nenapravitelná Maddalena se rozhodne pro darebně extravagantní čin: vybouří se v antiměšťáckých výstřelcích a stává se milenkou „slušného“ fašistického funkcionáře, ač jím pohrdá. Celé město jí leží u nohou, kdežto Francesca živoří, zato svobodomyslně a nezávisle.

Následující, nejednou tragické společenské období od jara 1940 do jara 1943 se stává dramatickým středobodem autorčina románového líčení. Až na občasné výjimky, v nichž bývalá Dareba Maddalena vystupuje jako deus ex machina, se tato přítelkyně z Francescina života vesměs vytrácí a Salvioni může zacílit na tehdejší živobytí s portrétem „Duceho“ na každém rohu jako na pásmo každodenních mikrohororů, v nichž se politická mizérie snoubí s bezútěšnou mizérií psychickou. Tolik ohlupující a velelživá oficiální ideologie a propaganda (papouškující všecičko, co se tenkrát hlásalo v rozrůstajících se impériích Hitlera a Stalina) představuje agresivní reakci na bídu všedních dnů (arciže kontrastující s přepychem vládnoucí vrstvy) a mnohdy bezprostředně inspiruje rozličné autorčiny naturalistické popisy a výjevy. Přibývá bombardování, překotně narůstá antisemitství, z fronty se vracívají poloviční nebožtíci, už i spodní prádlo je na příděl a zdaleka nejenom fašisté se činí jako darebáci a ničemové.

Zejména tyto pasáže, v mnoha expresivních momentkách citlivě reflektující hrdinčin duševní vývoj mezi sedmnácti a dvaceti lety, nabízejí pohled jakoby ze svérázného podsvětí italské společnosti v prvních letech evropského i mimoevropského válečného konfliktu. Maně a mimochodem můžeme v duchu zalitovat, proč podobná introspekce každodenního života na počátku protektorátu Čechy a Morava není v naší literatuře k nalezení. Pokud by však byla, stěží bude takto neúprosná a podobně sžíravá. Kniha Beatrice Salvioni zároveň nabízí svého druhu symbiózu existencialistického nazírání, sociografického pojednání a do určité míry i poněkud mysteriózního vnímání mnoha protichůdných projevů takřečených vah života a umění. Leč pomyslné „čarodějnictví“ Dareby-Maddaleny se mezitím v syžetovém kontextu proměnilo k nepoznání. Stala se sice šedou eminencí města, bezmála provinční panovnicí, jenže přišla o své někdejší mladické rebelství čili ztratila svou vlastní tvář.

Pozdní mussoliniovská Itálie představovala cosi jako krajinu ponuré tmy, po vstupu německých vojsk a po vyhlášení ultrafašistické Italské sociální republiky však nastalo především na severu země skoro peklo. Jenže o tom Salvioni jako by začala psát velice odlišně koncipovaný a žánrově temperovaný román. Veškeré pnutí týkající se osudů a povah dvou někdejších „geniálních přítelkyň“ se během různých časových skoků transformovalo do mainstreamových, lacině nepravděpodobných akčních situací. To už se totiž autorčin psychologický opus změnil od základu a přeonačil v dějově napínavé vyprávění o antifašistickém odboji v Monze zejména v roce 1944; poté ale následuje další střih a s Ničemou i s Darebou se setkáváme až na počátku mírových dnů na jaře 1945. To už je úplně jiná tematika a jinačí próza, byť její protagonisté jsou od roku 1940 stále stejní. Dokonce i jedno andělské mužské stvoření, které se, slovy starého šansonu, vyskytuje

jenom v knihách nebo v dívčím snění.

Obě přítelkyně se sice snaží pořád bránit a hájit své přesvědčení, nicméně cesty si přitom volí značně rozdílné. Mladá autorka to posléze sama vyzdvihuje v publicistickém prohlášení, že si přála

vyprávět o neposlušných ženách, které se odmítly podřídit paradigmatu, jež je chtělo mít poslušné a mírné a označovalo za ‚úchylku‘ každý pokus o sebeprosazení, o emancipaci.

Dané paradigma podle jejího názoru i nadále trvá, přetrvávají v něm skrytá residua fašismu, pořád platí „mužské zákony“, a proto je nutné „nepřestat vzdorovat, zůstat neposlušní“. A nepochybně být spíše Ničemou než Darebou.