Na tomto světě existuje určitý typ zajímavých spisovatelů, kteří se psaní vyhýbají tím, že píšou něco jiného, než co mají psát. Obvykle to jsou deníky. Sheila Heti je přesně ten případ. A to rovnou jeden z nejlepších! Během čtrnácti let pracovala na dokumentu, který začal jako to, co její tehdejší přítel nazval „prokrastinačním projektem“: nahrála desetiletou zásobu deníkových záznamů do excelové tabulky, seřadila jednotlivé věty abecedně a pomalu se tou chaotickou změtí prosekávala.
Výsledek, Abecední deníky (Alphabetical Diaries), vydaný česky loni ve vynikajícím překladu Anny Kudrnové v nakladatelství Take Take Take, je jednou z formálně nejpodivnějších a emocionálně nejpůsobivějších knih, ke kterým jsem se v poslední době dostal. Je to dílo, jehož vznik trval déle než leckterá literární kariéra. Vznikalo jaksi zadním vchodem: jako nekonečný vedlejší projekt k jiným knihám, které autorka plánovala. Paradoxně se však právě toto dílo stalo jedním z jejích nejdiskutovanějších textů.
V roce 2010, po dopsání do češtiny dosud nepřeloženého autofikčního románu How Should a Person Be?, zůstala Heti podle jejích vlastních slov „ta obrovská prázdnota, která následuje po dokončení dlouholetého projektu“. Aby tuto mezeru zaplnila, začala procházet svoje deníky, které si vedla během předchozí dekády. Seřadila jednotlivé věty podle počátečních slov, rozdělila je do kapitol podle abecedy a začala škrtat. Než kniha získala svou konečnou podobu, zredukovala tuto masu čítající původně 500 tisíc slov na zhruba 60 tisíc. Touto prací strávila čtrnáct let. Nikoli konstantně, ale ve volném čase, když nevěděla, co dělat jiného, nebo se jí do ničeho jiného nechtělo. V jednom z rozhovorů tento proces popsala jako pocit,
který připomíná spíš hraní Tetrisu.
Přirovnání k Tetrisu sedí přesně. Jde o velmi upřímný popis umělecko-editorské práce, která je vyčerpávající a často končí selháním nebo mizérií, stejně jako tato úzkostlivá hra, při které se pod tlakem času snažíte o to, aby do sebe všechny tvary zapadly správně. Zároveň nabízí i velmi hravý způsob náhledu na jinak ubíjející práci. A právě tuto hravost si výsledná kniha uchovává navzdory složitosti celého procesu jejího vzniku.
Zpovědní paradox
Nejnápadnější vlastností Abecedních deníků je na první pohled jejich obnaženost. Heti píše hlavně o mužích a vztazích, ale i o tvorbě s upřímností, která hraničí s trapností. S vlastní trapností a občas i s trapností čtenářskou, kdy se místy cítíme trapně za ni. Nebo přinejmenším nekomfortně. Jako by nám tato úroveň blízkosti s autorkou nenáležela. Píše o posedlosti, touze, o tom, jak si dělá milence z mužů, jejichž vlastnosti by sama chtěla mít. Píše o penězích, o zášti vůči jiným spisovatelům, o sžíravé úzkosti z profesního života. Tyto fixace se vracejí s nutkavou důsledností komplikované, chaotické mysli, nikoli vykonstruovaného hlasu. Muž jménem Lars, o chvíli později muž s jiným jménem, otázka, zda odejít z Toronta, obtížnost psaní, obtížnost života, obtížnost snah žít sama se sebou a tolerovat se, potřeba se z toho vypsat, ale k čemu vlastně, pro koho, i povaha osamělosti. To všechno jsou její témata.
A přesto tato otevřenost není tak docela tím, čím se zdá být. Heti text silně redigovala. Měnila jména, rozostřovala identity, tvarovala a vybírala v průběhu čtrnácti let revizí, co kam patří. Jako střihač, který má před sebou zdánlivě nekonečný materiál a políčko po políčku z něj komponuje smysl a význam.
Přiznala, že deníky nikdy nečetla chronologicky, že abecední řazení uplatnila hned na začátku a samotné proškrtávání probíhalo už v rámci tohoto omezení. Něco také připisovala, ale i tyto doplňky slouží spíše jako další forma sebeodhalování. Výsledkem je kniha, která působí radikálně intimně, ačkoliv na formální úrovni jde o přísně komponovaný konstrukt. Právě v tomto paradoxu spočívá podstata jejího projektu.
Pak je tu otázka žánru, kterou u Heti kritici neustále otevírají. Je to memoár? Autofikce? Experimentální román? Tyto otázky však pouze odvádějí pozornost od mnohem zajímavějšího problému: co to znamená být upřímný po čtrnácti letech redigování? Kdy se zcela soukromý materiál pečlivým uspořádáním proměňuje v něco jiného, kurátorovaného a komplikovanějšího?
Heti prohlásila, že termín autofikce nemá ráda, a je jasné proč. Taková nálepka text uzavírá do škatulky. Abecední deníky se však o škatulky zajímají méně než o fundamentální nestabilitu vlastního já coby dokumentárního subjektu. Připomínají tak nádherné esejistické deníkové filmy Jonase Mekase, které jsou konfesní, ale stejně tak experimentální, podivné, a hlavně do jisté míry obecné. Dá se na ně napojit, ať už jste kdokoliv, jako na univerzální zkušenost nejistoty a hledání sebe sama.
Heti také poznamenala, že práce na románech v ní vyvolala zmatek, kdy se jí vlastní život začal prolínat s narativy jejích knih.
Člověk si svůj život může pamatovat tak špatně, že jsem začala mít pocit, jako by kniha byla mým životem.
Deníky byly pokusem vrátit se k čemusi skutečnému. Zvolená forma však zaručila, že i skutečnost bude radikálně přeskládána.
Abeceda jako násilí
Organizující princip knihy je zároveň její ústřední provokací. Abecední seřazení vět ničí kauzalitu, chronologii, narativní kontinuitu. Ničí zkrátka všechno, co v konvenčním pojetí činí soukromé psaní čitelným jako odraz života. Věta napsaná v zármutku sousedí s větou napsanou ve stavu spokojenosti. Myšlenka z roku 2003 následuje po myšlence z roku 2012. Čtenář nemá jak poznat, kde přesně se v životě Heti nachází. Výsledný efekt je zcizující a zároveň zvláštním způsobem objevný: z chaosu se nevynořuje příběh, nýbrž portrét posedlostí, mapa neustálých návratů mysli ke stejným otázkám.
Právě tady občas kritici knihy klopýtnou. Upozorňují na to, že abecední forma vytváří umělé juxtapozice, že absence časové posloupnosti ztěžuje budování dynamiky a že „děj“, pokud se tu o nějakém vůbec bavíme, se vzpírá odhalení. To vše je pravda. Jenže právě v umělosti spočívá pointa. Heti netvrdí, že nám předkládá syrové já; předkládá nám já vystavené mechanickému, třídícímu procesu a ptá se, co přežije.
Ukazuje se, že přežije docela dost: obsese, vracející se strachy, muži s různými jmény, ale s podobnými problémy, tytéž pochybnosti, stejná touha napsat něco dobrého a stejně silný odpor k tomu, aby se do toho vůbec pustila, právě proto, že může selhat. Strach psát, protože to, co jako autoři máme v hlavě, je vždycky o tolik lepší, než co se nám podaří dostat na papír.
Pro tento druh autobiografie podřízené formálnímu omezení existuje precedens v tradici francouzského hnutí Oulipo, například u Georgese Pereca, který jazyk a narativ podřizoval matematickým nebo strukturálním pravidlům. Kritici s uznáním poukazují na tuto linii. Avšak zatímco oulipisté obvykle využívali omezení jako formu hravého osvobození, u Heti funguje omezení podstatně mnohoznačněji. Abeceda ji neosvobozuje od ní samotné; pouze přeskládává důkazy. Raymond Queneau kdysi řekl, že oulipisté jsou
krysy, které staví labyrint, ze kterého mají v plánu uniknout.
Heti labyrint postaví a zůstane v něm.
Prokrastinace jako metoda
Na autorčině popisu vzniku této knihy je nejvíce zarážející fakt, že ji vlastně nikdy neměla v plánu skutečně dopsat. Pracovala na ní, když jiné projekty začaly být příliš těžké, když se „temné emocionální prostory“ jejích románů, Mateřství (Motherhood) nebo Pure Colour, staly příliš tíživými. Deníky byly lehčí, méně náročné. Nevyžadovaly od ní nic budovat, jen třídit, škrtat a uspořádávat.
Samotné stránky knihy jsou tohoto tématu plné. Píše o tom, jak nenávidí psaní. Píše o tom, že je člověkem, který „nesnáší práci“, a ptá se, jak může někdo takový jako ona vůbec napsat knihu. Zdá se, že psaní deníků nepovažuje za skutečnou práci v témže smyslu jako psaní literatury. Psaní deníků doprovází menší tlak a méně očekávání, nenese přílišnou tíhu literárních ambicí. Jde samozřejmě o známou spisovatelskou racionalizaci. Deník nabízí útočiště, kam se uchýlíte, když je román příliš děsivý. Působí intimně, soukromě, nikomu není určený; nic to nestojí a nic to neslibuje. Skutečnost, že Heti na svém „prokrastinačním projektu“ strávila čtrnáct let a proměnila ho v knihu, kterou chválí Zadie Smith a Sally Rooney, je buď omyl, anebo důkaz toho, že úkryt bývá někdy prostorem, kde vzniká ta nejdůležitější práce.
Zde stojí za zmínku jedna česká paralela. Pavel Juráček, velký scenárista a režisér nové vlny, si po celý život psal objemné deníky. Tisíce stránek postřehů, sebeanalýz, frustrace a vtipu. Někde na těchto stránkách také napsal, že by snad byl lepším filmařem a umělcem, kdyby si deníky nevedl; že všechno, co do nich vložil, vlastně ukradl svým filmům. Deník byl pro Juráčka nepřítelem díla. Pohlcoval energii, která měla směřovat jinam. Ale stejně mu neodolal – a nakonec je jeho největším literárním odkazem.
Téměř identické doznání činí i Heti přímo v Abecedních denících. Píše o mužích, obsesích a odporu k práci a se studem přiznává, že píše právě tohle místo toho, aby psala skutečné knihy. Rozdíl mezi Juráčkem a Heti je zčásti povahový a zčásti historický. Juráček tvořil v kultuře nesvobody, pod dohledem režimu, který jeho kariéru beztak ukončil; jeho deníky představují i pokus vyjádřit to, co jinde říct nemohl. Heti píše v kultuře naprostého uvolnění, a přesto jsou deníky i nadále prostorem úniku.
Oba tvůrci sdílí přesvědčení, že soukromé psaní, které se vlastně „nepočítá“, může být místem toho nejupřímnějšího přemýšlení. Zároveň umožňuje větší sebereflexi: myšlenky lze zaznamenat, vracet se k nim kriticky i s citem a z odstupu se napojit na své dřívější já.
Co se vrací
Abecední struktura má jeden nezamýšlený, avšak podstatný vedlejší účinek: zviditelňuje opakování. Vzhledem k tomu, že věty jsou sdružovány podle počátečních slov, a nikoli podle doby vzniku, lze přesně vidět, kolikrát se jedna a tatáž myšlenka napříč dekádou vrátila. Heti s patrným překvapením poznamenala, na jak málo věcí v těch letech vlastně myslela. Jak se stále dokola vracejí ty samé obavy: zda odejít z Toronta, jak psát, co pro ni znamenali muži a láska, zda nemarní svůj čas.
Otázka mužů si zaslouží vlastní odstavec. Heti k tomuto tématu přistupuje s kousavostí i něhou. Její postřeh o tom, že z mužů dělá milence proto, že touží vlastnit jejich kvality, namísto aby si je vypěstovala sama v sobě, je jednou z nejnepříjemněji přesných vět současné memoárové literatury. Stejně tak ale přiznává, že se jí vlastní sexuální přitažlivost k mužům vlastně hnusí. Tato kombinace touhy, sebezpytování a něčeho, co se blíží opovržení nad celým tím uspořádáním, dodává knize valnou část její zvláštní působivosti. Vzniká tak nepříliš hezký, komplikovaný autoportrét autorky, který vám ukazuje něco velmi povědomého a zároveň nepříjemného, aniž by se tuto nepříjemnost snažil nějak uspokojivě vyřešit.
Budoucí klasika?
Zadie Smith nazvala Abecední deníky budoucí klasikou a její citát z obálky byl přetřásán už natolik, až začal působit mírně trapně. Tak jako všechny pochvalné blurbové citáty, které se ukážou být pravdivé. Důvod, proč má člověk pocit, že tohle dílo přetrvá, totiž nespočívá v jeho formální novosti (ta obvykle rychle stárne), ale v jeho přesnosti. Heti vytvořila záznam toho, jak konkrétní typ mysli skutečně funguje. Tady bych si jako člověk s diagnózou dovolil říct, že je to hlavně ADHD mysl: točí se v divokých, často protichůdných kruzích, vrací se, selhává v postupu vpřed, ptá se, zda někdy vytvoří něco skutečného, a navzdory sobě samotné nakonec něco skutečného vyprodukuje.
V jedné z nejčastěji citovaných pasáží píše Heti o tom, jak spisovatel musí přijít na to, kým vlastně je, a tvořit právě z této pozice. Nečekat, až se z něj stane někdo disciplinovaný, nehrát si na styl psaní, který mu nesedí. Její vlastní odpověď na otázku, jak má člověk, který nesnáší práci, napsat knihu, zní zřejmě takto: pracujte čtrnáct let na nesmyslném projektu, kterému nikdo nevěří, hrajte si s tím v excelu, a pak, až to jednoho dne bude hotovo, svět uvidí. Dělejte to podle sebe.
