Nezapojovat se. Zůstat stranou. Takový postoj zní jako rezignace nebo pasivita. Mnohdy tomu tak jistě je a jsou situace, kdy je naopak potřeba se zapojit a nestát stranou. Zatímco participace má ale celkem zajištěnou pozici v sociální i politické teorii coby nástroj aktivního jednání, který má zpravidla pozitivní význam, nezapojit se a zůstat stranou vyvolá nejspíš automaticky představu nezájmu. Vznikají však i okolnosti, za kterých odmítnutí se zapojit a podílet se na určitém jednání je formou rezistence či společenské odpovědnosti. Pochopitelně, půjde-li o situace, jako je veřejné lynčování nebo shromáždění neonacistů, je nasnadě, odkud se bere morální hodnota rozhodnutí se neúčastnit; a také je, věřím, stále nasnadě, že pro většinu lidí bude takové rozhodnutí automatické. Dalo by se tedy usuzovat, že volba, zda jít, nebo nejít s davem, se bude celkem jednoduše odvíjet od toho, jestli daný dav nese pochodně s úmyslem zapalovat domy v sousedství, anebo jde o dav shromážděný například na podporu ochrany životního prostředí nebo veřejnoprávních médií.
Než moralizovat o tom, co je správné a co ne – a kdo o tom rozhoduje podle jakých kritérií –, chci vyzdvihnout jiný, možná méně nápadný aspekt rozhodnutí se nezapojit, a tím je odstup. Právě skrze odstup od zavedených vzorců jednání totiž vzniká prostor pro kritickou reflexi a vposledku i pro možnost společenské emancipace či transformace. Distance nabízí jinou perspektivu, oceňovanou například filosofkou Hannah Arendt, na rozdíl od situací, ve kterých jsme plně ponořeni; anebo ještě v širším měřítku jde o jiný náhled na praktiky a způsoby vnímání, které jsou pro nás tak běžné, že nad nimi ani nepřemýšlíme, natož abychom je podrobovali zkoumání a zpochybňovali jejich platnost či funkčnost. Rozhodnutí se nezapojit a nejít s většinou nemusí vyvstávat jen v případě demonstrací, ale i v každodenním životě. Jezdíte autem pomalu, opatrně a ohleduplně, i když ostatní nedodržují rychlost, nebezpečně předjíždějí a troubí? Třídíte odpad a sbíráte poházené odpadky na ulici, ačkoliv jsou to ti druzí, co nepořádek způsobili a co kolem popelnic vytvářejí bezmála skládky? Zastanete se libovolné skupiny lidí, která je zrovna terčem nesnášenlivosti, byť budou všichni kolem říkat, že s feminismem se to přehání, Ukrajinci okrádají Čechy a trans či nebinární lidé jen chtějí být zajímaví?
Úkrok stranou tak v době, která upřednostňuje rychlá a snadná řešení, může mít velkou váhu. Zamyslet se nad tím, zda jsou určité normy, způsoby jednání či celospolečenské principy skutečně tak prospěšné a pravdivé, jak deklarují, je prvním krokem, který umožňuje bránit se manipulaci a brzdit devastující směřování společnosti. Na druhou stranu to ale neznamená upadnout do nekonečné spirály konspiračních teorií a zpochybňování fakt. Kritická reflexe, kterou mám na mysli, vychází z objektivní skutečnosti a z dokladů reálného selhávání institucí vůči hodnotám, které si samy ustavují (jako je například idea vzdělání dostupného pro všechny bez rozdílu a bez ohledu na majetkové poměry), i z reálného utrpení (kterého už je tolik, že je téměř nelze ani vyjmenovat). Kritická teorie společnosti, ze které jsem v dosavadních úvahách primárně vycházela, proto vedle schopnosti (kritické) reflexe apeluje i na jiné, avšak neméně zásadní rysy, potřebné pro nezkreslené, nebo alespoň méně zkreslené nahlédnutí existujícího společenského systému: skromnost, uznání vlastní omylnosti, odmítnutí arogance, laskavost a otevřenost k druhým. Sama kritická teorie od svých počátků ve třicátých letech minulého století bojuje se sklonem k určitému paternalismu; je tedy sice dobré nejít vždy s davem, ale někdy je taky dobré jít mezi lidi.