Žijeme v potemnělých časech, jejichž nedílnou součástí je i opětovná snaha vytlačovat queer lidi a jejich projevy, včetně těch kulturních, kamsi na okraj. Nedávno jsme to mohli vidět i u nás, když se náš ministr kultury veřejně pohoršoval nad podporou dokumentu o queer ukrajinské komunitě. Queer témata jsou navýsost politickou otázkou a potlačování práv queer lidí se odehrává i v rámci Evropy, jak ukazuje příklad Orbánova Maďarska. A právě v této zemi, v páře tradičních budapešťských lázní, které v určitých dnech navštěvuje výhradně mužská klientela, začíná Maňákova převratná esejistická kniha S Wittgensteinem v gay sauně.

Použil jsem přívlastek „esejistická“, ale současně je to kniha sociologických reportáží, což jedno renomované pražské knihkupectví přimělo zařadit ji do oddělení sociologické literatury. Dodejme, že je to také kniha společensky radikální i hluboká ve svém myšlenkovém gestu a současně plná omamné poezie v próze. A právě tato nevšední kombinace z ní činí jednu z literárních událostí roku.

Takovýmto jazykem nás Vratislav Maňák (1988) uvádí do světa, v němž se – ne tak docela potajmu – odehrávají homoerotická setkání uprostřed Budapešti, v zemi, jejíž autokratická vláda si queer lidi vybrala jako jeden ze svých terčů:

Nahotu stíní jen krátká bílá plenta kolem pasu. Kryje klín, zadek vůbec ne. Ve vodě se zdvihá, nad vodou se lepí na tělo… A mnozí muži v Rudasu nepřivírají víčka jenom kvůli slasti koupele. Ostří a sledují jiné mokré muže, kteří pomalu korzují v loubí bílých sloupů nebo otálejí ve sprchách a vyhlížejí nově příchozí nebo si pohledem měří ty, kdo se s nimi máčejí ve vanách, a když se hodně osmělí, přisednou si blíž, nebo hledají, s kým se zavřít v malé šatní kóji, nebo s tázavým výrazem postávají u dveří vedoucích do páry a plaše pobízejí ke vstupu nebo se rovnou sesednou na dřevěných lavicích, stehno se opře o stehno a ruce se dají do pohybu, protože rozpálená mlha nabízí laskavou skrýš a úlevné vzdechy můžou mít různé příčiny.
s. 22

Za podobami homosexuální zkušenosti a jejich uhrančivou reflexí se s autorem vydáváme do středoevropského prostoru: z veřejných budapešťských lázní se přesouváme na bratislavský Pride, abychom posléze – v doprovodu ducha Ludwiga Wittgensteina – navštívili vídeňskou saunu, v Brně i ve Vídni operu, v Praze se vydali na „holandu“ (tradiční výraz pro cruising) a pouť završili v bájných berlínských klubech.

Poezie v těchto reportážích nejčastěji vytryskne tam, kde Maňák ohmatává erotický element, jenž ale bezmála prostupuje celou knihou. V tomto ohledu je jeho psaní zcela nekompromisní, jazyk jako by vycházel z úst samotného Eróta, jehož nahé tělo se leskne ve stínu veřejného přítmí a který dává přednost stejnopohlavní touze.

I proto je snad nejpolemičtějším textem knihy reportáž z bratislavského pochodu hrdosti, jemuž Maňák vytýká přílišnou přizpůsobivost většinové heteronormativní rodinné kultuře. „A kým potom vlastně gay je, když už jeho homosexualita nemá hrát roli?“ ptá se sugestivně autor (s. 53), který odhazuje roušku kompromisu, aby závratným jazykem čtenáři odhalil svět homosexuální zkušenosti bez jakékoli snahy jej „omlouvat“. Tento radikalismus řadí Maňáka k objevitelům homoerotického psaní, jakými byli například Jean Genet, Michel Foucault či Jukio Mišima.

Zkušenost tělesné homosexuality se však – a právě v tom spočívá podmanivá krása této knihy – stává u Maňáka příležitostí k erotické meditaci nejen o mužském těle, ale i o společnosti, a především o jedinečnosti existenciální homosexuální zkušenosti. Svoji sociologicko-erotickou meditaci autor protkává průsvitnými nitkami filosofie, psychoanalýzy i sociologie. Knihu prostupují myšlenky Ludwiga Wittgensteina, Jeana Baudrillarda, Michela Foucaulta, Waltra Benjamina, Slavoje Žižka, Jacquesa Lacana či Sigmunda Freuda a dalších. A toto prolínání intelektuálního a erotického vesmíru je veskrze vzrušující, rozkošnou záležitostí, což textu nikterak neubírá na závažnosti a naléhavosti:

Zkouším dodat vážnost tomuto textu tím, že do gay sauny přivádím nejlepší evropské filosofy uplynulého století – a dělám to vědomě. Téma, které by bez nich mohlo působit příliš vulgárně, podkládám jejich intelektem jako polštáři, aby mě do zad netlačila dřevěná saunová lavice. Anebo cizí erekce.
s. 69

Nakonec je toto radikální odhalování zkušenosti v gay sauně odhalováním samotné povahy lidského já. Podle Maňáka nás zde totiž čeká několikanásobná smrt: po konvenční morálce přichází na řadu řeč, která si nutně zachovává odstup, aby posléze v páře „zemřelo“ i samotné ego, rozpouštějící se pod náporem instinktivní extáze. Tato zkušenost se tak podle autora stává plným bytím ve vlastním těle – a zároveň bytím vlastním tělem. Po třech předchozích „smrtích“ přichází na řadu i „malá smrt“, za níž ostatně většina návštěvníků přichází.

Extatická dimenze veřejné homoerotiky má v knize svého druhu mytický rozměr. Maňákovy eseje před námi rozehrávají svébytnou, současnou homoerotickou mytologii, vyrůstající přímo ze zkušenosti. I proto se v nich možná objevují mytologičtí hrdinové i jejich psychoanalytické výklady: setkáváme se s Ganymédem, uneseným na Olymp vševládným (bisexuálním!) bohem s bleskem, i s Aktaiónem, který zahlédne koupající se bohyni lovu.

Archetypální rozměr celé věci se pak pozoruhodně zrcadlí také v pověstné zálibě homosexuálního publika v opeře, stejně jako v přitažlivosti popových a filmových div, v nichž je femininní prvek povýšen do královské role. V tomto zkoumání přichází Maňákovi na pomoc i Carl Gustav Jung. (Jsem autorovi vděčný i za to, že jsem díky němu konečně lépe porozuměl vlastní zálibě v Madonně a Taylor Swift.)

Tato extatičnost má ovšem i zcela civilní podoby, jaké potkáváme na stráních a v parcích, kde muži – třeba na podolských svazích v Praze – vyhledávají anonymní, náhodný sex. I tato forma tělesné lásky je pro Maňáka bytostnou součástí homoerotické zkušenosti. Cruising, zrozený kdysi ze zkušenosti útlaku a nemožnosti žít otevřené a plnohodnotné vztahy, je dnes spíše formou erotické transgrese. Stále totiž musí počítat s možností represe, a právě to umožňuje vystupňovat vzrušení na maximum. Stává se tak manifestací individuální sexuální svobody, která na chvíli vystupuje mimo zákon, aby jej překročila – a tím jej paradoxně využila pro vlastní potřeby. (Navíc i uniformovaní představitelé zákona se v homoerotické fantazii mění ve sladký erotický mýtus.)

A tak vlastně není divu, že poslední esej ústí v epifanii bez Boha, vyjevující se v jakémsi rituálním koktejlu osvobozené sexuality a drogových, psychonautických výprav v berlínských klubech. Právě zde může být zakoušen onen slavný oceánský pocit, o němž psal nejprve Sigmund Freud a později Wilhelm Reich. Rubem této extáze je propast identity – existenciální menšinová zkušenost v ne zcela přátelském světě. Neboť queer zkušenost radikálně odhaluje trhlinu „mezi Já a jeho vnějším otiskem, mezi nesdělitelnou skutečností a její pochybnou reprezentací“. (s. 171) A tuto trhlinu, která v posledku náleží lidské zkušenosti jako takové kreativně zpracovává, protože menšinová zkušenost si je jí zákonitě hlouběji a ostřeji vědoma. Tím „pro LGBTQ+ skýtá jedinečný prostor k emancipačnímu tahu (dokonce i v poměrech, které emancipaci nepřejí), neboť prvním krokem ke svobodě je uvědomit si svoji situaci“. (s. 171) Zápas o svobodnou queer zkušenost i narušení normativního výkladu světa se tak stává součástí příběhu emancipace lidství.

Tato něžně subversivní kniha je sama velkým emancipačním tahem. A soudě dle obrovského a bleskového úspěchu na německém trhu i evropskou literární senzací.