07_poezie_j
Běla Janoštíková

Vonící neklidem zlatých květů na cestě předem určené

Jako ten břečťan
nad hlavou biblického Jonáše.
I ten můj schne a vadne. Náhle.
Kloní se, opadá, hyne, vzdává se.

Beletrie – Poezie
Z čísla 20/2025

Čimelický kostelík

Kostel a fara a rybník.
Staleté duby.
Slunce, chládek, stín,
mech na střeše,
dveře zavřené,
kostelní věž.
Sloh je barokní.

Letní klid čeká
na kostelní zvon.
Až jeho zvučný hlas
zas bude znít.
Zvonit.
Daleko v čase
za barokním stoletím.
Dalekou cestou časem
za dobu dnešní.

 

Všechny tóny zvonů

Zář.
Světlo.
Zvonění.

Světelné stužky
zvučných tónů.
Cestičky jasné
vinoucí se tmou.

Svítání.
Volání.
Probuzení.

Jen chvějící se zvony.
Jen rozechvělé tóny.

A světlo.
A hudba.
A znění.

A zář.

 

V Pařížské před Diorem

Výklady září.
V Pařížské před Diorem
zbloudilý motýl.
Třepetá křídly
před výkladní skříní
babočka admirál.

Podzim se sklání do zimy.
Naklání se den.
Za sklem uvnitř Diorův model.

Skotská kostka je modře temná.
Asymetrie modelu šikmo padá
do schylujícího se podzimu.
A pestrý, veliký admirál
(kde jen se tady v tomhle čase vzal?)
plachtí, křidélky třepetá.
V Pařížské ztracený se ztrácí do šera.

 

Nebeské chryzantémy

Mraky na nebi
dnes připomínají chryzantémy.
Ty velké rozčepýřené květy
do dáli natahující konečky okvětí.
Chryzantémy.
Rozvíjejí se a odkvétají.
Proměňují se a ztrácejí,
mizí v neviditelné říši mlh.
Nebeské chryzantémy.
Plné vláhy.
Plné pohybu vysoko nad zemí.

 

Slunečnice

Se zemí spojeny
k slunci se upínají.
Zlaté, žluté, zářící.
Slunečnice.

Tančí dnem.
Od rána v pohybu
za sluncem na nebi.
Od poupěte
až do odkvětu kroužící.

Pevně stavěné.
Vonící olejem, letoškem,
sluncem, létem,
dnešním dnem.
Vonící neklidem
zlatých květů
na cestě předem určené.

 

Minižáby

Minižabičky barvy hnědé.
Batolí se, poskakují a běží.
Stovky žab mini
na lesní pěšině.
Hemžící se připomínají pavouky.
Malé žáby.

Les je černý, pěšina stinná,
voda rybníků vyhřátá.
Žáby se hrnou.
Beze slov. Beze strachu.
Bez obav. Po cestě do žití.

Zdali jsou pro svět požehnáním,
či pohromou?

Jsou na cestě v tu chvíli jistě správné.
Minižabičky hnědé.
Svět funguje.

 

Břečťan

Jako ten břečťan
nad hlavou biblického Jonáše.
I ten můj schne a vadne. Náhle.
Kloní se, opadá, hyne, vzdává se.

A já tu lituji, lekám se, smutná jsem.
Jako ten biblický Jonáš.
Prozřevší náhle pod suchým výhonem.

 

Lísteček z olše

Zelený lísteček z olše.
Jediný na cestě.
Jedinký, větrem stržený.
Zelený, zvrásněný.
Větrem nesený na cestu.
Lísteček ke zdvihnutí.
Nesený do dlaně.
Nesený pod prsty.
Lísteček k nalezení.
Lísteček utkaný z životných vlákének.
Z pletiva vlásečnic, tepen, žilek.

Lísteček – mapa cest.
Přehledná, věrná.
Čitelná na dotek.

Haptická mapa cest.
Mapa cest pro slepce.
Pro slepce ve světě digitální navigace
a AI expertíz.

Chviličku.
Načítá se.
  • Běla Janoštíková

    se narodila a žije v Praze. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Je autorkou čtyř básnických sbírek (naposled S hudbou, 2021) a publikuje rovněž literaturu faktu. Její básně je možné najít také na stránkách Tvaru ...
    Profil

Souvisí

  • Běla Janoštíková

    Kam jenom pohled dosáhne

    Vřesové polštářky kokořínských lesů.
    Vřesově růžové, jemně fialové.
    Do skalních písků pevně vsazené.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2025
  • 09_poezie_suk

    Stmíváním se k sobě začali blížit.
    Žena nesla nám ukázat svět,
    který porodila.
    Byly to velmi neurčité tvary,
    byla to robátka zavinutá do jejího strachu,
    byly to výpěstky bouřlivé fantazie,
    jež čas od času
    jak blesk sjíždí do lidského hromosvodu,
    nebo prostě do každého druhého svodu,
    neboť jsme stále čímsi
    sváděni a pokoušeni,
    stále cosi projektujeme, mluvíme o tom
    před spánkovou adaptabilitou v mozku,
    hovoříme o tom,
    i když se zdá,
    že za zády je všechno dávno dokonáno,
    kladiva

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 19/2025
  • 06_poezie_mach

    Lišák je ještě stále zakousnutý do její srsti
    a hluboká stopa po jeho zubech
    se zacelí až začátkem léta

    v době
    kdy liščata
    během hry
    dokážou
    rozhryzat zelené stonky rostlin

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 18/2025
  • má naděje na lepší svět visí na vyšisovaném vlásku
    lidé se ukládají k spánku po uložení bdících bitečků
    oči mi hranatí, pohled kašovatí
    znovu načtené stránky dosud nečteného jsou k potrhání
    ruší mou pozornost jako šipečka pronásledující svůj ocasatý
    konec
    zevnitř zmastnělý mozek nepřestává přijímat
    zvuky matnou, obrazy mizí
    mé hemisféry naříkají v příbězích
    v podcastu smetanový hlas slibuje Mléčnou dráhu

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 18/2025