Výsledný efekt je však ještě překvapivější. Díky změněné perspektivě vnímání času získáváme odstup. Otázky po tom, kolik okamžiků se vejde do jediné chvíle nebo jak dlouhá je věčnost, se vynořují a zase mizí, neboť přestávají dávat smysl. Spolu s autorkou se ocitáme v bezčasí „pozorující nepřítomnosti“, bez pocitů, bez emocí, bez účasti a prakticky bez zaujetí.

Suverénní dojem z Hlaučova debutu však citelně oslabuje rozvleklost některých pasáží a postupně narůstající repetitivnost určitých scén či slovních obratů. Textu nabitému množstvím dějových zvratů a událostí místy jakoby dochází dech, některé kapitoly se táhnou až v příliš poklidném tempu, které začíná uspávat, a původně svěže znějící jazyk vyprávění postupně těžkne a s narůstajícími stranami působí čím dál stereotypnějším dojmem.

Nemám pocit, že svět je nesrozumitelný. Ne že bych ho uměl postihnout v jeho šířce, ne že bych neviděl zdánlivé abnormality a iracionality. Ale dokážu vidět paralely, buď v jiných řečech, nebo v jiných světech, jiných soustavách nebo v jiném čase. A to mi umožňuje vytvářet strukturu, ve které se snad orientuje i čtenář v knížce.