Mainstream, výraz v čase proměnlivý, jeho obsah ještě víc, ale co víme nyní jistě, je to, že: týká se obvykle umění – málokdo ocení alternativního malíře pokojů, truhláře vyznávajícího styl Wewelsburgu či surrealistického klempíře, i když… Ale právě když se zamyslíme nad „mainstreamem“, není úplně jasné, co to obnáší: umění pro zisk – na to stačí slovo „komerce“; umělce, kteří cítí prst na tepu doby a chtějí to řádně zhodnotit – fiškusové, filistři, vykutálení básníci – a někdy i naivisté, baže i oni se cítí být v hlavním proudu a v tom je jejich půvab: a opět pro koho? Pro obchodníky s uměním l’art brut, pro milovníky kumštu, kteří se moudře smějí jednoduchosti nebo ji přátelsky či závistivě obdivují? Důležité je pochopit, že umělci, které považujeme ZA SOUČÁST MAINSTREAMU, nejsou zavrženíhodní ani je netřeba neúměrně vyvyšovat, přinejmenším do chvíle, kdy si sám každý pro sebe neujasní, co to mainstream je.

I. Osobní postoj

Pokusím se v této studii definovat mainstream, ale abych byl v dalším textu co nejméně subjektivně zarputilý, napíšu hned zkraje, co si o té věci myslím. Je to ošidné téma, už vzhledem k tomu, že jsem se této essaye – a bude to snad i objektivní studie – ujal sám na žádost časopisu Tvar – a zde je třeba vypíchnout fakt, že ani jeden z nás nepředstavuje mainstream v jakémkoli myslitelném oboru. Čtenářům předem děkuji za vstřícnost k postojům a názorům, které zde představím.

Mým cílem není vzít názor na mainstream na první dobrou, dostat okamžitě amok a začít nadávat na chudáka Alenu Mornštajnovou, Michala Viewegha nebo Petru Soukupovou. Případně dotazovat se svých přátel a znalců žánrovek, co tam u nich frčí – spíš mě napadla otázka, co mění vaše psaní a k čemu jste tlačeni? To už se trochu blíží mainstreamu, ale na to je čas. Tentokrát jsem našel čas jít do hospody a zeptat se u piva pár typů na pár tipů. Potěšil mě přítel skinhead Buřič, kterého jsem doučoval angličtinu a jenž řekl, že to znamená proud, kterým píšeme ty svoje básně, asi jak chceme – než mi došlo, že mi rozumí něco jako „my-stream“. Tento způsob je sice roztomilý, ale vím, že i v poesii vládne jistý mainstream. A ten považuji za podivuhodný – básnický mainstream sice nevynáší, až na výjimky, autory a jejich knížky, ale vynáší sinekury. A jakkoli je umělý, časový – a přesně řečeno mně osobně neprospěšný, nedůležitý –, jsem rád, že něco takového existuje. Pro mě je to jednoznačný důkaz, že poesie má pořád nějaký vliv. Důkaz? Básník z Litvínova Jakub Kujan se mě neustále ptá, čím se ta která básnířka živí. Odpověď zní: „Co je ti, ty lumpe, do toho!“ Jemu to říkat nebudu, ale vím, že je to bonus k mainstreamu, což je v poho, u poesie zkrátka nejsou love.

II. Pohled do minulosti

Existuje autor, který by nestál o čtenáře? Otázka je, za jakou cenu. Comte de Lautréamont napsal svému nakladateli, že vynechá celá slova i celé sloky, jen pokud Zpěvy Maldororovy vyjdou. Myslím, že tento postoj v jistém smyslu rozděluje tvůrce na nezávislé a mainstreamové – ale jen na povrchu, ne zcela. Když jsem jeho dopis nakladateli četl a bylo mi dvacet let, celou knihu jsem ve vzteku rozerval, jako zkušený brněnský démon Franta Kocourek, na dvě půlky. Neústupnost autora je zcela zásadní postoj k mainstreamu. Kdybych si však zašprýmoval: co když editor, někdo zcela nezávislého myšlení, vede svého na slávu a profit smýšlejícího autora do docela jiných končin? Pochybuji, že by takovouto možnost někdo připustil – ačkoli to vyloučit nelze.

A pak je třeba zvážit rozdílné osudy Edgara Allana Poea, Thomase Holleyho Chiverse a Walta Whitmana; přijetí Flauberta a nadšení čtenářů nad Dickensem. Poe jako jeden z prvních kritiků rozpoznal, že autoři vycházejí vstříc vkusu většinového čtenáře na úkor kvality vlastní tvorby – v případě Charlese Dickense jednoznačně, v případě Nathaniela Hawthorna s přátelskými pochybami. Ironie je britské či novoanglické literární kultuře blízká. James Hogg neustále zesměšňoval romantické básníky i svého objevitele Waltera Scotta, protože v jeho pohledu jim šlo o slávu.

Samotné slovo „mainstream“ se právě ve významu, jak jej chápeme dnes, objevuje poprvé v roce 1831, a to ve smyslu „názoru odpovídajícího převládajícím postojům“ a ponejprve v Anglii – a jak jsem pochopil, tak podávám: šlo ve středověku o někoho, kdo zapaluje svíčky a je důležitý člen komunity, ale tehdy to znělo jaksi anglosasky: pan rozsvětsvíček. Vývoj slova je však jasný – a nás musí nyní zajímat jediná věc: jak to pojmout.

III. Komerční alternativa a alternativní komerce

Především je nutné říct – a právě v této době, která přeje na jedné straně komerci a na druhé straně přitakává neméně komerčně zužitkovatelným alternativám – že mainstream není zlo, které by škodilo umění. Ale co to je přesně, na to se pokusím odpovědět díky několika vkusným otázkám, jež sám sobě položím. Dovolte však několik časů v krasodávnu.

V roce 1995, kdy je v laufu časopis Živel a Tvar prožívá své akademické časy, je mainstream zábavný a souzní s alternativou. Bohuslav Vaněk-Úvalský se chystá bojovat o literaturu s Michalem Vieweghem. Padají facky a kritika zajímá i celostátní deníky. Michal Viewegh získal posici národní celebrity. Literární časopisy jejich tvorby nereflektují. Zajímají se o nové literární osobnosti, Petra Hůlová zaujala nejen kritiky (v některých dokonce probudila shovívavé zaujetí: Viktor Šlajchrt píše do Respektu o jejím druhém románu Přes matný sklo jako o „úctyhodném literárním ústupu“), ale především čtenáře. Je to doba, kdy autorsky vystoupí Václav Kahuda a Emil Hakl. S prvním udělají rozhovor a o druhém udělají, tj. podle jeho knížky, film. Říkám v nadsázce – to už je něco! Tuto selanku naštěstí roznese na kopytech skupina autorů kolem Ivany Myškové, byť jejich manifest „12 odstavců o próze“¹ je ryze časový, vyvolá polemiku – u levicově naladěných kritiků a autorů o angažovaném umění, který neméně přímě zaútočí na to, jak bude s poesií pojednáno, jak bude fungovat. Opět hádky, opět padají facky. I jako pořadatel autorských čtení zvu autory, kteří se mohou porvat – a dělám to úmyslně. A zatímco se děti rvaly jako koně, Host číslo od čísla a knihu po knize vytvořil to, čemu říkáme literární mainstream. Pokud se podíváme na články a recense, půdu pomalu připravují tehdejší šéfredaktor Hostu Mirek Balaštík, vedoucí kritické rubriky Eva Klíčová² a čtenářolog Jiří Trávníček. O Jiřím Trávníčkovi ještě bude řeč; Eva Klíčová ovšem mátla své příznivce i odpůrce po dlouhou dobu – přinejmenším od svých raných postojů: „[…] [autor] zpochybňuje jakýkoli zaručený recept na úspěch, provětrává zautomatizované vyjadřování, ignoruje étos o literatuře jako svědomí či kritické nastavování zrcadel. Pro mnohé čtenáře jen výsledek opileckého šklebu, na druhou stranu hodnotný příspěvek k ‚biodiverzitě‘, kterou literatura nutně potřebuje, aby nezdegenerovala paralyzována strachem o komerční úspěšnost.“ ³ Později se přiklonila k mainstreamové literatuře a následně začala působit „na druhé straně barikády“, tj. spoluprací s Janem Bělíčkem, výraznou osobností nové levice v české literatuře (patrně i jinde). Hana Blažková ve svém článku „Kritika nebezpečná hlavně sama sobě“ – jakkoli nepodloženém jednoznačnými argumenty – nicméně trefně poznamenává: „Právě pod jeho vedením Alarm prohloubil již dřívější tendenci, kterou dobře ilustruje posun od hesla ‚squatujeme mediální prostor‘ k ‚společně tvoříme mainstream.‘ “  ⁴

Za jednoznačnou propagaci mainstreamového autora v literárním časopise považuji rozhovor Mirka Balaštíka s Petrou Soukupovou, který se z velké části skládal z různých poznámek o designu kavárny a chování její dcery:

Marla na motorce naráží do skleněných dveří. Odhazuje motorku a pokouší se dveře otevřít. Jsou minimálně čtyři metry vysoké, takže to pochopitelně nejde. Nalepí se na ně celým tělem. Pán v obleku, který se chce dostat dovnitř, velmi pomalu tlačí na madlo, aby ji neporazil. Když je konečně vevnitř a dveře se samy zavírají, Marla mezi ně strčí palec. Krátký výkřik střídá dlouhé ticho. Marla stojí s otevřenou pusou, vytřeštěnýma očima a nedýchá. Pak se ozve jekot tak intenzivní a na takové frekvenci, že i lógr z fairtradového kafe začne hipsterům předpovídat brzkou smrt.⁵

Bylo samozřejmě namístě se jako čtenář Hostu ozvat a také jsem se ozval přímo šéfredaktorovi s dotazem, jako chytrému známému přes telefon, jehož konec zněl: „Děláte si prdel?!“ ⁶

Co je tedy – ještě jednou – mainstream?

Poctivé analysy se úspěšně ujal Jan M. Heller třetím díle pentalogie svých úvah „Čekání na velký román“, který nese název „Mainstream–skeptikové a těšitelé“. Jako starý zkušený akademik se opírá o Umberta Eca, ale vychází z českých reálií. Není důležité, na které straně stojí. Tento jeho postřeh je všeobecně platný a důležitý:

… méně se reflektuje skutečnost, že se s opozicí mezi beletrií s vyššími uměleckými ambicemi a nižším literárním patrem pracuje jako s hotovým faktem. Není vidět potřeba tento fakt postavit na nějaké pevnější základy, nabídnout definici – snad s výjimkou Ondřeje Horáka, který s pojmem spotřební literatura spojil i vysvětlení, že jde o literaturu, která se čte jen jednou, protože je jedním čtením spotřebována, a není tedy již nutné se k ní vracet.⁷

Uvažujme však nikoli analyticky, ale synteticky – což je vlastní Britům, kteří ostatně „mainstream“ vymysleli… Tedy jen pár otázek, naivních, jako: Je mainstream román psaný pro zisk, který si jejich autor užije – a vysměje se čtenáři, jako když prodáš buřt s falešnou ořechovou nádivkou? Umění angažované environmentální poesie, která patří k době, a ty se na tom prostě jen vezeš? To, že svému dílu říkáš projekt a stejnou lehkostí bys okradl stejně mladé lidi a nakukal jim naději někde bydlet? Nebo Majakovskij a jeho tisíc posluchačů a jeho sebevražda? Nebo Picasso a jeho obratní followeři, Braque a Filla? Co je to mainstream? Nebo to je prvních sto nositelů Nobelovy ceny za literaturu, jejichž jména prostě neznáš, a nikdo z lidí, kterých si vážíš, ti o nich nedokázal říct ani slovo?

U cen však chvilku zůstaneme. William Butler Yeats přijal cenu za literaturu jako ocenění celé keltské renesance, nejen za sebe; Julien Gracq odmítl Goncourtovu cenu; Gregory Corso odmítal literární ceny, patrně včetně finančního ocenění, z důvodu, že z literatury dělají byznys;⁸ Eric Satie však šel ještě dál: „Chyba je v tobě, že ti vůbec nějakou cenu nabízejí.“ Kdežto Brigitte Giraudová si posteskne: „Goncourta bych raději získala za jinou knihu.“ ⁹ Na obálce Hostu je patrná její nádherná, takřka somnambulní elegance, a šel bych do ní, tedy do té knížky, nebýt atraktora té úžasné a upřímné myšlenky, že by chtěla dostat Goncourtovu cenu za jinou knihu. Autor nesmí být skromný nikdy, ale tady vidím zhrzenou, doslova zuboženou ženu, jež dostala cenu za něco, co si to ani nezaslouží.

U těchto autorů však není řeč o mainstreamu – kdo zná Corsa, Gracqa, Satieho nebo Yeatse? Patrně každý, kdo čte a poslouchá hudbu, zná jejich jména, I PŘES JEJICH REBELII se můžeme pouze domnívat, že mainstream je pouze záležitost finančního zisku. Ale jsem toho mínění, že to není vše. Mainstream není pouze komerční záležitost, ale je to výsledek sakra „dlouhého pochodu institucemi“: umění řízené, jak se říká v teorii managementu, „na krátkém vodítku“ (literární praksí, kritikou, vyobcováváním z povědomí či z komunity) skupinou „neznámých nadřízených“. Je to řeč vedoucí k mainstreamu, tedy k jednotnému proudu toho, co je dobré psát a co bude náležitě reflektováno, případně i oceněno. Neboť „levicový liberalismus“ – jak tento směr značně liberálně označuje jinak kritická Hana Blažková – nabízí i jiné než finanční profity a ty na ješitné umělce platí mnohem víc.

IV. Setkání v mezaninu

Píši o velice závažné věci, nezlobte se, že se ji pokouším občas odsmutnit. Mohl bych samozřejmě v rozsahu své essaye napsat 426krát slovo „píčovina“ a ve zbytku vrazit nějakou urážku vůči čtenářům tohoto druhu literatury, ale bylo by to kruté vůči jejím autorům, pravda? – a jak je patrné, sám si také chci něco ujasnit. Naštěstí všerozjasňující a kouskem i vševysvětlující funkci nemá jen absurdita či ironie nebo sarkasmus, ale i obyčejný humor, který nevyšel z nonstopu. Povídal jsem si s básníkem Radkem Fridrichem – a je v tom jisté plebejství akademika a dekadenta – o mainstreamu a raději jsem si to nechal poslat od něj mailem (16. 10. 2024), abych jej necitoval z hlavy do hlavy (jak říkají čínští básníci):

Kdo by se snažil nedejbože o mainstream v poezii, je pitomec, to se děje zejména v aktuálních otázkách angažovanosti, změny klimatu, transgenderu apod. Prostě čistá pitomost, poezie by se měla těmto věcem vyhýbat nebo nechat tato témata slam poetry či instagramové poezii, tam jde o okamžitý efekt. U dobré poezie jde o opak, má být nadneseně věčná!!! To znamená silně individuální, obrazná, magická, lakonicky řečeno svá, tzn. má patřit v prvé řadě svému pisateli, ale neměla by explicitně dávat svůj lyrický subjekt všanc čtenáři, měla by se prostě na čtenáře vysrat.

Myslím, že tedy jde-li o poesii, máme jasno. Chtěl jsem tedy povzbudit čtenáře i sebe, i když je nám jasné, že mainstream nezastavíme, když už se dostal do chlívku jakékoli literatury, snad až tu a tam na poesii. Ale je fajn si nad tím trochu zaskuhrat, podat fakta – a myslím, že to byl Hans Arp, kdo řekl, že v každém z nás je kousek účetního a kousek hovna. A ještě zpět k Radku Fridrichovi:

„Inu, česká próza je v takové kondici jako český film, zajímá většinou ženy, které chtějí své oblíbené herce.“ ¹⁰

Nebrečte, už je to tak.

V. Reformisté, novátoři, pionýři

Můj přítel, kterému není ani dvacet, nesouhlasí s mým pojetím, s tím, co je a není mainstream. Mám právě v ruce Vernea, tedy přesně řečeno ilustrace jeho knížek. Pokusím se dostat k tomu, co je alternativa, co je mainstream a kde jsou knížky – třeba co dělá Václav Prokůpek pro komiksy a Rychlé šípy – a to celé pojmenuji velmi pohotově: přiblížení. Velmi rád čtu tyto příběhy od autorů šípáckých komiksů po romány Petra Stančíka. Příběhy, u kterých stačí být jen svůj, doslova oloupat ořech a napsat román. A z jiného soudku, ne tolik verneovského: každý autor, který opakoval gotický styl Horace Walpolea, byl vždy lepší než on. Je to pokračování, rozvíjení žánrů.

Opět jsem si jistý, že tento styl – třebaže opakování zavedených postupů, jejich originální pojetí, zaujaté pro tajemství a záhady, to není mainstream a priori, ale a posteriori. Důkaz pro mé tvrzení: Poe, Lovecraft – King; Tolkien – a celý žánr tupé fantasy. Sám jsem se ve své studii Vyprávění nočních hubeňourů¹¹ pokusil definovat frenetického autora či frenetickou literaturu: a) epatace čili provokace čtenáře, šokování, burcování, probouzení, v pozdější době přibývají různé více či méně naléhavé výzvy ke čtenářům, aby se podíleli na hře – například románový experiment, jde o pořadí čtení jednotlivých kapitol, magického realisty Julia Cortázara Nebe, peklo, ráj (1963, česky 2001); b) perichorese – výraz z „machenovské“ teorie značí prolínání, v původním významu prolínání světa každodenní reality se světem zázraků, zapomenutých kmenů a rituálů. Prolínání se odehrává mezi bezpečným obyčejným životem a dystopickým světem, kterému můžeme či nemusíme přiznávat nárok na skutečnost; a c) epifanie – oblíbený termín Joyceova Štěpána Dedala znamená ozřejmení života. V Borgesově povídce je tím ozřejmením jedna noc a jedno svítání, kdy hrdina pochopí, ke komu a na čí stranu patří.

Někdo může přísahat, že zde se odehrává animální, psychický a visionářský pohyb – kterým ostatně může být i cesta odnikud nikam, vnitřní i vnější cesta umělce i čtenáře. Je však na čtenáři, nakolik se tím přiblížíme pěti bodům, které Umberto Eco v knize Skeptikové a těšitelé stanovil jako atributy kýče, mainstreamu, „midcultu“:

1) si vypůjčuje postavy od avantgardy a adaptuje si je, aby vyrobil sdělení všem srozumitelné a všemi použitelné,

2) používá těchto postupů, když jsou už známé, rozšířené, použité a opotřebené,

3) konstruuje sdělení s cílem vyvolat efekt,

4) prodává je jako Umění,

5) svého konzumenta přesvědčuje, že se prostě setkal s kulturou a že nemá klást další otázky.¹²  

VI. Disputace o moderně

Řeč o moderně je nevyhnutelná, neboť jde o souboj extrémních románových projevů modernistického střihu s inteligencí současnosti. Vyšší a střední vrstvy splynuly, a tak Legátovou i Mornštajnovou čtou lidé s IQ nad 110 (odhad¹³) a čtenáři Hledání ztraceného času se při knihovní výpůjčce setkají se zaprášenou knihou s obálkou pokrytou mušinci. To není nic proti ničemu – to je fakt, za který není odpovědný ani Balaštík, Klíčová, Bělíček, TV NOVA, ani básníci.

Jiří Štolba píše:

Proti triumvirátu […]¹⁴ bardů moderny se vymezil Jiří Trávníček v článku ‚Být Homérem i po Joyceovi‘ v letošním sedmém čísle Hostu. Neučinil tak poprvé, už před lety jsem s ním na toto téma polemizoval. Tehdy označil modernistické opusy za omyly, teď o nich píše jako o ztroskotáních. Když to zjednoduším, má vůči nim jedinou výhradu: nudí a nedají se číst. Schází jim příběh, jsou ‚fabulačně lhostejné‘. Na Trávníčka zareagoval v říjnovém čísle Revolver Revue Štěpán Nosek, který v závěru svého článku ‚Modernismus a kavárna‘ píše, že by bylo upřímnější, kdyby Trávníček přiznal, že ‚třeba jenom pro dané texty nemá pochopení, neumí je číst, nesnáší je, osobně ho nebaví. To je myslím zcela košer. Rozhodně poctivější než v Hostu čtverácky odhalovat světové literárněhistorické spiknutí.‘¹⁵

Štolba vstupuje do disputace nevyhnutelně a bojovně, Jan Němec pro čtenáře urovnává poznatky:

„Stručně řečeno, jejich díla se podle něj nedají číst. Hlavní potíž spočívá v tom, že se neucházejí o čtenářovu zvědavost tak jako klasická vyprávění: nerozvíjejí fabuli, přešlapují na místě. Padne podezření, že taková literatura nepočítá se čtenářem jako s partnerem, ale pouze coby se svědkem autorova exhibování. ,Jde o víno snobů a expertů…‘ “ ¹⁶ 

Jan Němec upřímně přiznává, že Musila nedočetl a z Prousta „jako každý“ četl pouze Swannovu lásku¹⁷ (část prvního dílu Světa Swannových). Rozumím – ale musím čtenáře poctivě upozornit, že Swannova láska je z celého díla, pokud máte rádi Prousta, ta nejnudnější část. Autor zde na odiv staví svou schopnost popsat složité milostné vztahy, nevěru, povrchnost Odetty a celý nejistý svět Swannů oproti Guermantům. Chce se mi říct, jaký je Proust jinde – ale zcela se ve čtenářském očekávání míjíme. Jinými slovy: román s dějem může být a často také bývá nudný a současně nikdo není ochoten se zavázat svých současníkům a ocenit nové.

O své pojetí universitního snobství se uchází i jeden z dílů seriálu Simpsonovi¹⁸, kdy profesor Hobbes, otec Lisiny kamarádky, neustále cituje Johna Grishama – v slabších povahách tehdy zatrnulo, proč universitní učenec, byť trochu snob, cituje uznávaného politického aktivistu a populárního autora bestsellerů. Předpokládám, že Jiří Trávníček se v této postavě našel. Aktivní přístup je v pořádku, stejně jako bojovnost. Za sebe přitakávám slovům Jiřího Štolby:

Náročné knihy byly vždy. Homérem počínaje přes Rabelaise, Sterna a Melvilla až po dnešní postmodernu. Zdá se, že Thomasu Pynchonovi či Davidu Fosteru Wallaceovi se podařilo poznatky moderní naratologie statečně ignorovat…

VII. O jiné moderně

Diskuse o moderně byla součástí, možná i nahodilou, úsilí o přijetí mainstreamu do kánonu literatury, a to zcela bez ohledu na to, zda z ní bude v dalších desetiletích vynechán, možná i bez ohledu na samotné autory. Patří k tomu i vynechání postmoderny z literárních úvah, její trvalé zesměšnění – vzhledem k jeho vrozenému eklekticismu – jako stylu pastiche, jenž nevyhovuje ani komerčním zájmům (pro zálibu v umění pro umění), ba ani levicově „liberálnímu“ mainstreamu (pro svou naprostou neangažovanost). Po svém pro tuto příležitost vyslovím hlavní thesi postmoderny: ve svých nejvášnivějších i nejkomisnějších projevech navazuje na modernu, intuitivně možná v těch místech, kde moderna, respektive její prodloužená ruka, avantgarda, neuspěla, selhala či to prostě jen nedokončila.¹⁹

VIII. Mainstream Preachers

„Oproti příběhům a románům konceptuálního umělce, výtvarníka, zaujme všechno a nic pro něho není kýč, vždycky to má nějakou uměleckou hodnotu a nemusí to být vůbec nic složitého. Síla sídlí v jednoduchosti.“ Neuvedu jméno tohoto umělce, kterého jsem se zeptal na názor, ale když jsem seděl s překladatelem Lubošem Snížkem na Žižkově, povídám, co řekl Jirka Šerý zvaný Blackfoot z Ústí nad Labem. Snížek se vůbec nesmál a řekl: „Vzpomínám si, jak jsme jednou v roce 1990 seděli s kámošema a říkali si: Ty vole, to teď pudeš do knihkupectví a koupíš si třeba Škvoreckýho […] Strašně jsme se tomu smáli, na krámech byli různí ti kozáci a pilařové a skálové a floriani, které ale nikdo nekupoval, i když náklady šly do desetitisíců. Na Hrabala nebo Párala se stály fronty […]. No, a za půl roku rok už o Škvordu nikdo nestál a ležel jen tak na pultech. Dneska jsou plné pulty Coelha a hartlů, ale ti se oproti těm zmíněným bolševikům kupují – je to takovej ten čajíček, který se líbí, neublíží, pohladí, poskytne pár recyklovaných pouček […].“ Vzápětí – a teď to hraje roli – pustili z repráků New Order. „O tomhle, už se mi to nelíbí, o tom mluvím.“

Než dojdeme k mainstreamu, je třeba pochopit základní pravidla úcty k přátelům a osobním překladatelským guru – jsou chvíle, kdy ani pes neštěká.

Čtenářský mainstream je, na to se nemusíme nikoho ptát, v tom ministreamu, který zde presentujeme; není naděje, že někoho přesvědčíme, pokud to sám nečte – je však možnost pomocí moudrých slov a brutálního násilí a hrstky peněz přesvědčit pár vlivných bookloverů, kteří by několika fotkami knihy s čajíčkem nebo jinou rošťárnou s pár zelenými listy salátu přesvědčili čtenáře, že to má smysl.

Vzhledem ke dvojí optice, již Nietzsche vytkl Wagnerovi ve svých Nečasových úvahách²⁰, tedy k tomu, že je současně komerční i velmi umělecky naléhavý, lze posuzovat každé umělecké dílo z hlediska nezdaru či úspěchu. Přirozeným zrcadlením myšlenek dojdeme k vášnivým selháním Franze Kafky a ke tvorbě autorů, kteří jako Erasmus Darwin ve veršované a vědecky pojaté skladbě The Botanic Garden přirozeně chtěli svět popsat. A to, čemu my říkáme mainstream, může být jenom kus talentu, který má někdo navíc. Tuším, že se konečně dostanu k definici mainstreamu.

A řeknu to zpříma: i Karel Čapek je ve svých nejlepších dílech (berte to, prosím, jako nevinné špičkování, ale uvažte povídku „Stopa“) téměř srovnatelný s Ladislavem Klímou, a zjevně proto, že dílo vedla velká myšlenka, jedno jaká: burcující vise vedla dekadenty k jejich krátkým glosám, k básním a essayím, ta vede tvůrce k sebevraždě, ke zničení. A trochu přidávám na plynu: Nezval ji možná ztratil, aniž by si později nevystačil se svou dovedností.

A právě na takových malichernostech mohu opírat své tvrzení o tom, co je to mainstream. Vedle inteligence, daru asertivity a daru humoru v tom bude přirozená touha konformisty: přání vyjít vstříc důležitým či žádaným postojům. A na přesně opačných postojích, na nutkavé touze k tvorbě jiného ražení, na nepřizpůsobivosti za každou cenu stojí ti, kterých si většinou nevšimneme, co čtenáři a milovníci umění.

IX. A Tom Castro na závěr

Mainstream je trvale udržitelná literatura. Naživu ji drží zájem čtenářů, nadnárodní korporace, tlak nakladatelů, místní fankluby, parochiální zájmy aktivistů a možná podvyživenost literárněkritických kaváren. Někdo, třeba Vernon Sullivan²¹, chce naplivat na hroby mainstreamových čtenářů. Roger Vailland²² opouští skupinu Le grand jeu, aby se mohl věnovat psaní, a je úspěšný. Breton odmítá román jako „našimi slovy“ komerční umění – pardonuje jej však díky dílu Juliena Gracqa. Inu… a François Merlin, který chtěl napsat velký román, a zato napsal „jen čtyřicet pět knih, špatnejch, ale v každý je tak pět dobrejch stránek“ ²³ – aby měl na alimenty. Ideálním autorem tohoto typu je však Tom Castro:

Jeho skromnost a touha zalíbit se mu byly tak vrozené, že často začínal večer svou obhajobou a končíval ho doznáním; zkrátka vždy ochotný dostát přáním obecenstva.²⁴

Pokusil jsem se pojednat o tomto tématu v duchu čtenářova průvodce po mainstreamu? Zčásti.