16/2024
Proto jsem také s radostí uvítal na stránkách tohoto čísla dva skvělé eseje: „O šílenství a imaginaci“ Františka Dryjeho a „Impromptu v b-moll“ Jakuba Šofara. A rád bych vaši pozornost nasměroval také na rozhovor (s. 4–7) s profesorem Jiřím Horáčkem – člověkem, jehož si mimořádně vážím pro jeho interdisciplinární ponory a vhledy.
Milé čtenářky, milí čtenáři,
tématem tohoto čísla je „literatura a nemoci duše“. Jeden z titánů české moderní poezie Ivan Diviš, který po dekády trpěl těžkými depresemi a chronickým alkoholismem, si v roce 1963 poznamenal: „Básník si musí osvojit nejsvéhlavější neústupnost všemu navzdory, ze zásady se trénovat v totálním kverulantství, a to i za cenu rizika duševní choroby, která se může dřív nebo později z tak vysilujících postojů vyvinout. Ale i tu si musí učinit spojencem.“ Naznačuje se tu cosi důležitého: totiž že básník není „cáklej“ a priori (v duchu nablblého bonmotu „básník je diagnóza“), ale že mezi kreativním procesem a nemocí duše je – nebo přinejmenším může být – hlubinná vzájemnost a že psychické onemocnění může být účinnou složkou tvůrčího paliva.
Podobně a s razancí sobě vlastní uvažuje o věci básník Kamil Bouška v anketě na s. 8: „Umění je přetvořená a znovuvytvořená skutečnost. Předpokladem jeho vzniku jsou na straně umělce stavy napětí, erupce, plodnosti – rozumný člověk takovými stavy jistě netrpí. Umění je dynamit a umělec vyhazuje do vzduchu všechno, co je, v prospěch toho, co může být. Jeho oborem je nemožné.“ Takové přemýšlení o tvorbě je mi blízké – a o to více v dnešním ultraracionálním, hyperkorektním a lifestylově vymydleném světě, který navzdory všem líbivým deklaracím nezřídka připomíná dystopické pandemonium.
Proto jsem také s radostí uvítal na stránkách tohoto čísla dva skvělé eseje: „O šílenství a imaginaci“ Františka Dryjeho a „Impromptu v b-moll“ Jakuba Šofara. A rád bych vaši pozornost nasměroval také na rozhovor (s. 4–7) s profesorem Jiřím Horáčkem – člověkem, jehož si mimořádně vážím pro jeho interdisciplinární ponory a vhledy. Mnohé, co Jiří v rozhovoru říká, je povzbuzující a nadějeplné; leccos už tolik ne, ale jeho epistemologický entuziasmus je nakažlivý a nakonec má vždy navrch: „Připomeňme slavný Epikúrův čtyřlék: ,Bohů netřeba se bát, smrt netřeba podezírat, dobro lze snadno získat, zlo lze snadno vydržet.‘ Jde o to se do té temnoty podívat a říct si, že kdyby ta temnota nebyla, tak se v ní nemůže rozsvítit světlo, které člověka definuje.“
Last but not least bych vyzdvihl pěkně natlakované Grotesky (s. 18), jejichž autory jsou Michal Šanda a – považte! – „mnemotechnická břitva na uřezávání knírů“. Toto neslýchané duo stvořilo větu, kterou bych dal s velkým potěšením vytisknout ve všech světových jazycích na hrnky, talířky, trička a kšiltovky a prodával je v Praze podél Královské cesty v shopech plných bábušek a putinoidních suvenýrů:
„Není jiná možnost než přijmout existenci hordy idiotů za svoji vlastní.“
Přeji vám inspirující čtení!
To hlavní
-
Je zajímavé, jak jedna kniha může člověka obohatit a poskytnout vysvětlení něčemu, co nebylo zřejmé. Když jsem četl Patricka Sériota, tak mi došel celý ten šílený oblouk až k současnosti. V šedesátých letech znovu oživil ideu eurasiánství Nikolaj Gumiljov, který ji dál rozvíjel, včetně praštěných konceptů propojení klimatických podmínek, kosmického záření a geologického podloží ve vlivu na etnogenezi, na vývoj ruského národa.
-
Iryna Zahladko představila silnou evokativní výpověď, která se vás dotkne na mnoha úrovních a budete se k ní stále vracet a nacházet stále nové a nové významy. Nebála bych se předpovědět, že ji příští rok uvidíme minimálně na shortlistu některé z literárních cen.
-
Básnická sbírka Zdeňka Volfa Z osrdcení (Nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, 2024) je knihou křehkou, drsnou a prostou. Hmatatelnost slov uvádí do pokušení se jich dotýkat. Pokud skutečně platí, že v ryzí poezii slova přestávají být slovy, u Volfa se stávají zvířaty, či spíše živými bytostmi zvířatům podobnými.
-
Napsala tedy Zahladko perfektní nepohodlnou knihu? Téměř. Slabinou výsledné kompozice je těkavost mezi velkými motivy, kterých je mnoho a sbírka je nestihne pevně obejmout: sociální aspekty nemoci, nemoc jako jiná samota, než jakou si člověk chce vybrat…
-
Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)
-
Je a není to totiž totéž. V dobách své internace v umravňovnárně, v zabitých časech strávených v ústavu pro choromyslné, jsem se stal gnostikem. To víte, když vám každý druhý vypraví své s Bohem pravidelně hovořící obsahy, trochu tomu podlehnete a ztratíte kritičnost.
-
A pak nastala má strastiplná pouť. Hlasy mi nedopřávaly už ani na chvíli klid. Křižovatky jsem přecházela na červenou a často jen o vlásek unikla smrti. Několikrát se mi podařilo zastavit dopravu. Brzy jsem ztratila jednu svou sešmajdanou lodičku, a tak jsem odkopla i druhou. Brouzdala jsem se v silonkách v ledových listopadových kalužích. Celou Prahou zněl Alekův hlas.
-
Pokud báseň je básní a próza je prózou,
jsem lvem u rokle,
na kraji
pohlcuju tlamou nesmírno
rozšířené na tisíc řádků. -
Hubert, pohublý muž v pršiplášti, se prochází po hřbitově a zkoumá staré náhrobky.
Vpovzdálí začne hrát trubka.
Magnetický hrobař Rosencrantz: To je trubka tety Octavie.
Teprve teď si Hubert všimne jámy a v ní stojícího hrobaře.
Hubert: Teta Octavia hraje na trubku?
Magnetický hrobař Rosencrantz: Ne, je mrtvá už léta. Zanechala po sobě ale fotku, na níž drží trumpetu. -
raději budeme šťastní než já matkou
raději zase něčím šermuj ať vím že jsi tu se mnou
v kouři z cigaret a mlhy mé tělo hledá to tvoje
jediné místo kam patřím
je dobojováno -
Tvorba Chimamandy Ngozi Adichieové bývá řazena ke špičce současné africké prózy. České vydání povídkového souboru Co ti svírá hrdlo její vypravěčský talent stvrzuje.
-
Občasné přidání slova, jeho proměna, vypuštění verše nebo rozložení na dva, srovnáváme-li si rozdíly mezi vydáním knižním a časopiseckým, dobře ilustrují, jak si Šustková neustále naslouchá. Jak text tká z „vlastní vnitřní řeči“ (M. M. Bachtin) a pomocí toho, čemu Octavio Paz říkával „básnická věta“.
-
Antikomunistické manifesty nejsou obecným popisem západního antikomunismu třicátých až padesátých let minulého století, ale spíše selektivní studií o čtyřech knihách, které spolu zdánlivě nesouvisejí, avšak všechny tematizují otřesné podmínky v Sovětském svazu a vliv na západní společnost.
-
Závěrem zbývá, jak se kdysi říkalo, „vyšetřit“ poměr Ewalda Murrera a Ivana Wernische. Příbuzenský vztah obou básníků je obecně známý, ale nikdo z nich se možným literárním ovlivněním příliš nezabývá, ačkoli v jedné básni Murrer říká, „že není na světě nic těžšího, / než býti synem velkého člověka…“ (Noční četba, s. 96)
-
Psa najdu, jak si líže ránu. Když mě uvidí, napřímí se a pustí se do ukusování kopřiv. Jedna kopřiva není mrakem, řekne mi na pozdrav, ale o dešti mi nic prozradit nechce. Bez deště nenajdu cestu nahoru, pokrčím rameny a začnu ukusovat kopřivy s ním. Kde jsi? Čekám na tebe za kopcem, uslyším déšť za svými zády.
